Mises.cz

Mises.cz

Dějiny 11.2. - Svoboda a vlastnictví: Levelleři a Locke

Na chvíli se zdálo, že by mohli levelleři v občanské válce zvítězit, avšak Cromwell se rozhodl ukončit armádní debaty za pomoci síly a ustavil násilnou diktaturu a radikální puritánskou teokracii a vedení levellerů poslal do vězení.

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Z nepokojů během anglické občanské války ve čtyřicátých a padesátých letech sedmnáctého století vyvstalo politické a institucionální pozdvižení, jenž stimulovalo radikální politické myšlenky. Jelikož se válka vedla kvůli náboženství a politiku, velká část nového myšlení byla založena na náboženských principech a vizích nebo jimi byla inspirována. Jak uvidíme dále v kapitole „Kořeny marxismu“ (kapitola 9 v druhém svazku), opět vyvstaly milenialistické komunistické sekty, poprvé od novokřtěneckého šílenství na začátku šestnáctého století v Německu a Holandsku. Zejména významné levicové skupiny tohoto šílenství během občanské války byli diggeři, ranteři a pátí monarchisté. [1]

Na opačném pólu nového myšlení vyšlého z občanské války byl úkaz kdesi mezi silami středního proudu republikánské levice, první masové hnutí libertariánů na světě, levelleři. V sérii významných debat v republikánské armádě – zejména mezi cromwellovci a levellery – vypracovali levelleři vedení Johnem Lilburnem, Richardem Overtonem a Williamem Walwynem pozoruhodně konzistentní libertariánské učení, stojící na právu „sebevlastnictví“, soukromém vlastnictví, náboženské svobodě jednotlivce a minimálních vládních zásazích do společnosti. Práva každého jednotlivce na svou osobu a majetek byla navíc „přirozená“, tj. byla odvozena z přirozenosti člověka a vesmíru a nezáležela na vládě, která je tak nemohla ani zrušit. A přestože ekonomika byla jen stěží hlavním cílem levellerů, jejich vztah ke svobodné tržní ekonomice byl jednoduše odvozením z důrazu na svobodu a soukromé vlastnictví.

Na chvíli se zdálo, že by mohli levelleři v občanské válce zvítězit, avšak Cromwell se rozhodl ukončit armádní debaty za pomoci síly a ustavil násilnou diktaturu a radikální puritánskou teokracii a vedení levellerů poslal do vězení. Vítězství Cromwella a jeho puritánů nad levellery se pro dějiny Anglie ukázalo jako osudné. Znamenalo, že „republikanismus“ je v očích Angličanů navždy spojován s krvavým režimem Cromwellovo svatých, s vládou náboženského fanatizmu a ničením velkolepých anglických katedrál. Smrt Cromwella vedla k rychlé restauraci Stuartovců  a republikánská myšlenka byla navždy zdiskreditována. Je pravděpodobné, že by se levellerská vláda svobody, náboženské tolerance a minimálního státu ukázala pro Angličany alespoň trochu přijatelná a mohla zajistit mnohem více libertariánské prostředí v Anglii, než které vyvstalo z Restaurace a nástupu whigů. [2]

Historiografická diskuze slavného libertariánského politického teoretika Johna Locka (1632-1704), jenž se stal významným po občanské válce a zejména v osmdesátých letech sedmnáctého století, se utápěla ve změti rozporných interpretací. Byl Locke radikální individualistický politický myslitel, nebo konzervativní protestanstský scholastik? Individualista, nebo zastánce většiny? Čistý filozof, nebo revolucionářský intrikář? Radikální posel modernity, nebo zvěstovatel návratu ke středověkým či klasickým ctnostem?

Většina těchto interpretací není kupodivu navzájem v rozporu. Měli bychom si uvědomit, že scholastika možná dominovala středověké a post-středověké tradici, avšak navzdory tomu byla průkopníkem přirozeného práva a tradice přirozených zákonů. Hovory okolo „tradice“ vs. „modernita“ je z velké části pouze umělou antitezí. „Modernisté“ jako Locke či dokonce Hobbes mohli být individualisté a „myslitelé práva“, avšak také vstoupili do scholastiky a přirozeného zákona. Locke mohl být a samozřejmě byl horlivým protestantem, avšak také byl protestantským scholastikem, silně ovlivněným zakladatelem protestantské scholastiky Hugem Grotiem, jenž byl silně ovlivněn pozdní španělskou katolickou scholastikou. Jak jsme již viděli, tito španělští jezuitští scholastici pozdního šestnáctého století, jako byl Suarez či Mariana, byli myslitelé v oboru smluvních přirozených zákonů, přičemž Mariana byl pozitivně „pre-lockovský“ v důrazu na práva lidu vzít si právo na suverenitu, které pouze delegovali na krále. Přestože Locke vyvinul libertariánské přirozené zákony úplněji než jeho předchůdci, stále byl přímo zakotven ve scholastické tradici přirozeného práva. [3]

Ani John Pocock a jeho žáci nejsou přesvědčiví, když se snaží ukázat umělý rozpor a boj mezi libertariánskými zastánci Locka a jeho pozdějších žáků na jedné straně a oddaností „klasické ctnosti“ na straně druhé. Tvrdí, že lockovští libertariáni osmnáctého století od „Cato“ až po Jeffersona byli magicky přetvořeni z radikálních individualistů a zastánců svobodného trhu do nostalgických reakcionářů snažících se vrátit zpět a obnovit „klasickou ctnost“. Zastánci takové ctnosti jsou pak označeni za jakési staromódní komunitaristy v kontrastu s moderními individualisty. Avšak proč by libertariáni a lidé z opozice k vládním zásahům nemohli taktéž nesouhlasit s vládní „korupcí“ a výstředností? Ve skutečnosti jde oboje spolu. Jakmile si uvědomíme, že rozhodně až do Benthama byli obecně zastánci svobody, vlastnictví a volných trhů moralisté stejně jako příznivci svobodné tržní ekonomiky, pocockiánská antiteze se rozpadá. Pro libertariány sedmnáctého a osmnáctého století a stejně tak pochopitelně pro libertariány kdykoliv a kdekoliv šly útoky na vládní zásahy a jejich mravní zkaženost ruku v ruce. [4]

V Lockově kariéře a jeho myšlení jsou anomálie, avšak ty lze vysvětlit zřetelnou diskuzí a implikacemi působivého díla Richarda Ashcrafta. [5] Ashcraft v jádru díla ukazuje, že Lockova kariéra může být rozdělena na dvě části. Jeho otec byl zemský právník a syn nižšího puritánského venkovského šlechtice, jenž bojoval v Cromwellově armádě a využil politického vlivu svého mentora plukovníka Alexandera Pophama, poslance parlamentu, aby dostal Johna na významnou Westminsterskou školu. Tam a později na Christ Church v Oxfordu získal Locke BA a později v roce 1658 MA, načež se stal v roce 1662 na škole učitelem řečtiny a rétoriky a studentem medicíny a později lékařem, aby mohl zůstat na Oxfordu a nemusel působit v církvi.

Navzdory či snad kvůli své puritánské minulosti a přízni se dostal pod zjevný vliv baconovských scientistů v Oxfordu, zejména ho pak ovlivnil Robert Boyle. Měl tedy tendenci přijmout „vědecký“, empiricistický a absolutistický postoj svých přátel a mentorů. Zatímco byl na Oxfordu, nadšeně vítal návrat Karla II. a král sám také nařídil Univerzitě v Oxfordu, aby si Locka ponechala jako studenta lékařství a on nemusel vstoupit do řádu. Také tam přijal empiricistickou metodologii a filozofii smyslů baconovců, což vedlo k jeho pozdějšímu dílu Esej o lidském rozumu. Navíc napsal v roce 1661 tento pozdější bojovník za náboženskou toleranci dvě pojednání proti toleranci náboženství a pro absolutní stát vynucující náboženskou ortodoxii. V roce 1668 byl Locke zvolen do Královské společnosti, kde se připojil ke svým baconovským vědeckým přátelům.

V roce 1666, když se stal lékařem a v následujícím roce osobním důvěrníkem, rýádcem, spisovatelem, teoretikem a blízkým přítelem slavného lorda Ashleyho (Anthony Ashley Cooper), jenž byl v roce 1672 jmenován prvním hrabětem ze Shaftesbury, se však s Lockem něco stalo. Shaftestbury postrčil Locka čas od času směrem k politické a ekonomické filozofii a stejně tak k veřejné službě a revolucionářským intrikám. Locke přijal od Shaftesburyho celý klasický liberální whigovský pohled na svět a byl to Shaftesbury, kdo přetvořil Locka do pevného a celoživotního zastánce náboženské tolerance a liberariánského stoupence sebevlastnictví, soukromého vlastnictví a svobodné tržní ekonomiky. Byl to Shaftesbury, kdo z Locka udělal libertariána a kdo stimuloval vývoj jeho libertariánského systému.

Ve zkratce se John Locke rychle stal stoupencem Shaftesburyho, a tedy klasickým liberálem a libertariánem. Po celý svůj život a dokonce po Shaftesburyho smrti v roce 1683 napsal pouze několik slov o velkoleposti svého přítele a učitele. Lockův epitaf pro Shaftesburyho říká, že byl „energický a neúnavný bojovník za občanské a církevní svobody“. Editor konečného vydání díla Dvě pojednání o vládě správně napsal, že „bez Shaftesburyho by Locke nebyl nikdy Lockem“. Tato pravda je historiky až příliš často skrývána, jelikož mají absurdní strach z toho, jak se politická teorie a filozofie často vyvíjí – ve víru politické a ideologické bitvy. Místo toho cítí, že by měli tento vztah ukrýt, aby vytvořili idealizovaný obraz Locka jako čistého a oddaného filozofa, který neměl nic společného se špinavým a světským politickým životem ve skutečném světě. [5]

Profesor Ashcraft také ukazuje, jak Locke a Shaftesbury začali vědomě rozpracovávat učení velmi podobné tomu levellerskému a budovat tak neolevellerské hnutí. Celá struktura Lockova myšlení ve Dvou pojednáních o vládě, napsaných v letech 1681 a 1682, jako schéma pro nastupující whigovskou revoluci proti Stuartovcům, byla rozpracováním a kreativním rozvojem levellerského učení – začíná se sebevlastnictvím, vyvozuje právo na majetek a svobodnou směnu, ospravedlňuje vládu jako nástroj k ochraně těchto práv a přidává právo na svrhnutí vlády, která narušuje či ničí tato práva. Jeden z dřívějších levellerských vůdců, major John Wildman, byl během osmdesátých let sedmnáctého století dvojici Locke-Shaftesbury dokonce blízký.

Blízké spříznění mezi Lockem a scholastickým myšlením bylo zakryto nepopiratelným faktem, že pro Locka, Shaftesburyho a whigy byla skutečným nepřítelem občanských a náboženských svobod katolická církev, která byla během pozdního sedmnáctého a osmnáctého století mocným zastáncem monarchistického absolutismu. Během vrcholného sedmnáctého století nebyl katolicismus či „popery“ identifikován s přirozenými zákony a omezením královského despotismu, jako tomu bylo kdysi dávno, ale s absolutismem Ludvíka XIV. ve Francii, vůdčím absolutistickým státem Evropy, a dříve s absolutismem ve Španělsku. Reformace na sto let uspěla v usazení prvků monarchistických tyranií jako v katolických, tak v protestanstských zemích. Od počátku sedmnáctého století byla katolická církev ve Francii duchem jansenistická a royalistická a více výtvorem královského absolutismu než brzdou jeho přemíry. Ve skutečnosti by se dalo v sedmnáctém století tvrdit, že bylo nejvíce prosperující zemí Evropy a zároveň nejsvobodnější – v ekonomice, občanských svobodách, decentralizované správě a absenci imperiálních výprav – protestantské Holandsko. [6]

Pro anglické whigy a klasické liberály tak byl snadné spojit stuartovský absolutismus, jeho arbitrární daně, regulace a ustavičné války s katolicismem, ke kterému stuartovci ne příliš skrytě tíhnuli a k přízraku Ludvíka XIV., ke kterému tíhli taktéž. Ve výsledku byla anglická a americká koloniální a dokonce libertariánská tradice spojena s fanatickým antikatolicismem – myšlenka zapojení ďábelských katolíků do náboženské tolerance byla málokdy oblíbená.

Jedno časté zmatení o Lockově systematické teorii vlastnictví potřebuje osvětlit, a to Lockova teorie práce. Locke založil svou teorii přirozených vlastnických práv na právu každého člověka na sebevlastnictví – člověk patří sám sobě. Co potom ustavuje původní právo kohokoliv k věcem, zemi či přírodním zdrojům, mimo sebe samotného? Locke brilantní a velmi rozumnou teorií vysvětluje, že vlastnictví vzniká ze společného, tedy z ne-vlastnictví vzetím do užití, tj. „smíšením vlastní práce“, osobní energie, s dříve neužívanými a nevlastněnými přírodními zdroji, čímž člověk přivádí zdroje k produktivnímu užití, tedy do svého soukromého vlastnictví. Soukromé vlastnictví materiálních zdrojů je ustaveno prvním užitím. Tyto dva axiomy – sebevlastnictví každé osoby a první užití, čili „homestading“, přírodních zdrojů – ustavují „přirozenost“, morálku a vlastnická práva celé svobodné tržní ekonomiky. Pokud člověk vlastní majetek, který obývá a na kterém pracoval, potom má odvozené právo směnit tento svá majetková práva za majetek někoho jiného, kdo ho vlastní a pracoval na něm. Pokud někdo vlastní svůj majetek, potom má právo ho směnit za majetek někoho jiného nebo ho předat komukoliv, kdo s tím souhlasí. Tento řetěz dedukce ustavuje právo na svobodnou směnu a svobodné smlouvy, právo na dědictví a nakonec celou právní strukturu tržní ekonomiky.

Mnozí historici a zejména marxisté se škodolibou radostí tvrdí, že je John Locke zakladatelem marxistické „pracovní teorie hodnoty“ (kterou Marx převzal od Smithe a především od Ricarda). Avšak Lockova teorie je pracovní teorií vlastnictví, tj. jak se materiální vlastnictví stává vlastnictvím skrze práci či „smíchání“. Tato teorie nemá absolutně nic společného s odvozením hodnoty či ceny statků a služeb na trhu, a tedy nemá nic společného s pozdější „pracovní teorií hodnoty“.


[1] Existovalo přímé spojení mezi myšlenkami Thomase Müntzera a komunistických novokřtěnců a Anglií. Jeden ze spolupracovníků Müntzera, Henry Niclaes, přežil zničení novokřtěnců a založil familismus, panteistickou víru v to, že člověk je Bůh, která volala po ustavení království (lidského) Boha na zemi, jelikož jde o jediné místo, kde může takové království vůbec existovat. Familistické myšlenky byly přineseny do Anglie Niclaesovým následovníkem Christopherem Vittelsem, nizozemským truhlářem, a rozšířily se během pozdního šestnáctého století. Centrem familismu v raném sedmnáctém století v Anglii byl Grindleton v Yorkshire. Zde byli v desetiletí po roce 1615 „grindletonští“ vedeni jeho anglikánským vikářem rev. Rogerem Brearlym. Část přitažlivosti familismu byl jeho antinominaismus, tedy názor, že skutečně božské osoby, oni sami, nemohou nikdy spáchat hřích, z definice, pročež anitinominaisté rádi dávali na odiv chování obecně považované za hříšné, čímž demonstrovali ostatním své skutečně božské a „bezhříšné“ postavení.

[2] Levelleři získali levicové zabarvení kvůli svému označení a protože byli obdivováni marxistickými historiky, kterým se líbil jejich radikalismus a nejkonzistentnější postoj v celé „buržoazní revoluci“ sedmnáctého a dalších století. Levelleři však nebyli v žádném smyslu rovnostářští, s výjimkou laissez-faire libertariánského smyslu, že byli proti zvláštním výsadám ze strany státu. K levellerům viz zejména Don M. Wolfe (ed.), Leveller Manifestoes of the Puritan Revolution (1944, New York: Humanities Press, 1967), včetně dlouhého úvodu editora a poslední sbírku pojednání levellerů A. L. Morton (ed.), Freedom in Arms: A Selection of Leveller Writings (London: Lawrence & Wishart, 1975). Viz také klasické dílo H. N. Brailsford, The Levellers and the English Revolution (Stanford, California: Stanford University Press, 1961). Jedno z nejlepších krátkých shrnutí levellerského učení je v C. B. Macpherson, The Political Theory of Possessive Individualism: Hobbes to Locke (Oxford: Clarendon Press, 1962), stránky 137-159.

[3] Leo Strauss a jeho následníci přinesli mnoho nepořádku do spisů o tom, že byl Locke zastáncem přirozeného zákona a (v návaznosti na Hobbese) rozešel se se starým a moudrým přirozeným právem. Ve skutečnosti byly jeho přirozené zákony rozvinutím scholastické tradice přirozeného práva a byly v opozici proti Hobbesovi a jeho pravicovému grotiánskému chvalozpěvu na státní absolutismus. K Hobbesovi, Lockovi a tewskému kruhu viz Richard Tuck, Natural Rights: Their Origin and Development (Cambridge: Cambridge University Press, 1979). Intepretace Lea Strausse je v jeho Natural Right and History (Chicago: University of Chicago Press, 1953). Pro kritiku Strausse a důraz na to, že Locke nebyl hobbesiánec, ale autor v tradici přirozeného práva, viz Raghuveer Singh, 'John Locke and the Theory of Natural Law', Political Studies, 9 (June 1961), stránky 105-118.

[4] Locus classicus pocockiánské teze je v J. G. A. Pocock, The Machiavellian Movement (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1975). Ke kontrastu mezi díly Isaaca Kramnicka a Joyce Applebyho viz zejména oslňující odmítnutí Pocockova ústředního příkladu, domnělého „klasicky ctnostného“ důrazu na radikalismus lockovských Cato’s Letters, které jsou největším libertariánským vlivem na americké revolucionáře, Ronald Hamowy, 'Cato’s Letters: John Locke and the Republican Paradigm', History of Political Thought, II (1990), stránky 273-294.

[5] Richard Ashcraft, Revolutionary Politics and Locke‘s Two Treatises on Government
(Princeton, NJ: Princeton University Press, 1986).

[6] Richard Ashcraft, Revolutionary Politics and Locke‘s Two Treatises on Government
(Princeton, NJ: Princeton University Press, 1986), stránky 75-82 a 370-371.

[7] Detailnější analýza nizozemské politiky sedmnáctého století by však ukázala, že stranou svobodného trhu, decentralizace a míru byli republikáni či arminianisté, následníci protestantského teologa Jakuba Arminia, jenž byl vírou ve spasení na základě svobodné vůle teologicky blíže katolíkům. Strana „kalvinistů“ na druhé straně stála při oranžské monarchii, etatismu, regulovaných trzích a válečné zahraniční politice.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed