Mises.cz

Mises.cz

Ekonomika svobodné společnosti


Kapitola IV

Peníze a úvěr

Samotný fakt, že úvěr je dnes normálním a běžným vyjádřením hodnoty a směny, do všech současných ekonomických systémů vnesl prvek extrémní nestability. Moderní ekonomický systém balancuje na ostří nože; i ten nejmenší nadbytek nebo nedostatek v národní struktuře úvěrů může překlopit rovnováhu na jednu nebo na druhou stranu. Tento systém je zcela přesně vyvážen, obrazně řečeno, aby reagoval na sebemenší zvýšení hmotnosti, kterou má podporovat, a proto je tak extrémně citlivý.

Karl Lamprecht


3. Peníze a bankovní systém

Ani papírové peníze, jakkoliv abstraktní a nehmotné mohou být, nepředstavují ještě poslední stádium oné „anémie“, která je pro vývoj peněz charakteristická. Papírové peníze jsou konec konců „hotovostí“: je to viditelná konkrétní měna. Je ovšem obecně známou skutečností, že v rozvinutém světě nejvíc obchodních transakcí neprobíhá při použití skutečné hotovosti, ale přesunem bankovních vkladů. Účastníci takové transakce vlastní bankovní účet proti kterému mohou vypsat šek. Pokud využívají své bankovní vklady takovým způsobem, používají tak druh peněz, které se označují jako úvěrové peníze (bankovní peníze, šekové peníze či vklady na požádání). V tomto případě dominantní prostředek směny nalezl své nejabstraktnější vyjádření. I jednoduché žetony zmizely z finančních hracích stolů - lidé jednoduše „udržují záznamy o dosaženém skóre“. Pokud pod obecnou hlavičku „bankovní systém“ zahrneme, jak banky vydávající oběživo, tak banky, které spravují vklady na požádání (komerční banky), je evidentní, že v ekonomicky rozvinutých zemích je peněžní systém velmi těsně propojen s bankovním systémem. Nadále tedy představují peníze a úvěry neoddělitelnou entitu.

Také zjišťujeme, že tentýž postup úvěrové expanze, který je spojován s vydáváním bankovek se odehrává i v případě vkladů na požádání. Tudíž v rozsahu, v jakém vklady na požádání obíhají jako peníze, se banky cítí být sproštěny závazku udržovat 100% rezervu hotovosti za těmito vklady navzdory faktu, že se jedná o dluhy bankovního subjektu splatné na požádání (odtud také název „vklady na požádání“). K zajištění nezbytné minimální likvidity (schopnosti uspokojit očekávané požadavky na výplacení hotovosti) se považuje za dostatečné držet si zásobu peněz řekněme 10% z celkové sumy vkladů na požádání. Banka může rozpůjčovat zbývajících 90% a vydělat na tom dost, aby mohla spravovat vklady bez poplatků a ještě z nich platit malý úrok. Celé umění dnešního bankovního managementu tedy spočívá v nalezení nejvhodnějšího kompromisu mezi dvěma protikladnými principy – principem likvidity a principem ziskovosti s obecným cílem udržovat co nejmenší likviditu a co největší ziskovost. Malé chyby v kalkulaci minimální potřebné likvidity mohou být napraveny na takzvaném „peněžním trhu“. Tudíž celý systém je skutečně „zcela přesně vyvážen, aby reagoval na sebemenší zvýšení hmotnosti, kterou má podporovat“. Nyní můžeme vidět, jak důležtý vztah má bankovnictví k celému peněžnímu systému. Před tím, než došlo k vývoji popsanému výše, obíhala pouze peněžní hotovost. Dnes vklady na požádání obíhají společně s větší částí hotovosti, která dala vzniknout těmto vkladům. Oběh vkladů na požádání nebo šekových peněz je tedy stručně řečeno ekvivalentem k „vytvoření“ dodatečné peněžní zásoby.

Existuje ještě jiný úhlel pohledu, z něhož můžeme vidět, jak moderní bankovní systém ovlivňuje peněžní zásobu. Například obchodník si může založit vklad na požádání (šekový účet) nejen tím, že do banky uloží hotovost, ale i tím, že banku přesvědčí, aby mu poskytla úvěr. Pokud tedy banka dodržuje poměr 1:10 mezi rezervou hotovosti a vklady na požádání, když 90% skutečného oběživa rozpůjčovala, může banka poskytováním úvěrů vytvářet nové šekové účty (vklady na požádání) o celkovém rozsahu až devětkrát vyšším, než do ní bylo uloženo. V tomto případě je jasné, že banka v zásadě provádí totéž co emisní banka, poskytuje úvěr nikoliv z předchozích úspor, ale z dodatečných zdrojů vzniklých při vytvoření úvěru. Do jakého rozsahu je banka schopná vytvářet úvěr? To závisí na požadavcích na likviditu, tedy na množství rezerv, které si banka musí udržovat, aby mohla uspokojit požadavky na výměnu šekových peněz za skutečnou hotovost. Tato podmínka udržování likvidity, kterou žádná banka nemůže bez nebezpečí ignorovat, více či méně efektivně omezuje moc banky vytvářet úvěry. Požadavky na likviditu kolísají u jednotlivých bank podle stupně důvěry v nich vkládané, podle množství plateb těm, kteří jsou mimo okruh pravidelných klientů banky a podle obratovosti jednotlivých bankovních účtů. Co je ale důležitější, fluktuace bankovní likvidity – a pro tanto fluktuace celkového objemu úvěrů – velmi úzce souvisí s cyklickými fluktuacemi prosperity a deprese. V období expanze se nabídka úvěrů v ekonomice zvyšuje a bankovní likvidita je úměrně snížena (probíhá úvěrová expanze); v období deprese se banky snaží získat více likvidity a tím jsou nuceny k úvěrové kontrakci (způsobí deflaci).

 Je velmi důležité, abychom důkladně porozuměli tomuto vztahu, protože bez tohoto porozumění nemůžeme adekvátně pochopit problémy, se kterými se potýká náš ekonomický systém. Nemůžeme si tudíž ušetřit úsilí dostat se až ke kořenům těchto vztahů. Jedním způsobem, jak toho dosáhnout, je představit si ekonomiku, v níž veškeré platby probíhají bezhotovostně. Evidentně v takovém případě by už neexistovalo žádné omezení pro moc bank vytvářet úvěry. Čím rozšířenější je systém transakcí provedených bezhotovostně, tím větší bude moc bank vytvářet úvěry. Opět můžeme přirovnat banku k šatně v divadle. V obou případech si něco ukládáme: v bance hotovost a v šatně klobouky; v obou případech dostaneme stvrzenku, která nás opravňuje si uložené opět vyzvednout. Ale zatímco šatnář nemůže počítat s tím, že mu při odchodu z divadla tuto stvrzenku nepředložíme, protože bychom jí začali považovat za stejně dobrou jako je klobouk, banky předpokládají, že jejich klienti ve skutečnosti považují své stvrzenky (i.e. právo vyzvednout si kdykoliv své vklady) za stejně dobré jako to, co u nich uložili. Banky jsou tedy ve výsledku instituce, které shledaly možné držet menší hotovost než slibují vyplatit a vydělávají na tomto rozdílu. Vskutku je jednou ze základních vlastností moderní banky, že samotná není schopna dostát svým závazkům, pokud by jí byly předloženy najednou („run na banku“).

 Když run nastane v celém bankovním systému jako tomu bylo ve Spojených státech v roce 1933, je to událost s velmi vážnými důsledky. Celý systém nehmotných peněz, založený na konvenci a důvěře, se náhle zhroutí a touha veřejnosti po konkrétní hotovosti propukne s elementární silou. Pak nastane panický kolaps úvěrové stavby a návrat k některé z dřívějších fází peněžní evoluce. Při této retrogresi se peníze mohou vrátit dokonce i před stádium bankovek k plnohodnotným mincím nebo v některých dramatičtějších případech k neoznačeným kouskům vzácných kovů. Ve třicátých letech mnoho zemí zažilo takovou peněžní krizi a její účinky dosud pociťují.

Takzvaná „tvorba úvěrů“ komerčními bankami je možná jedině tehdy, když je oběh krátkodobých úvěrů ekvivalentem oběhu peněz. Poskytnout úvěr tedy znamená vytvořit nové peníze. Tento záhadný a na první pohled neblahý fenomén může být lépe pochopen, pokud srovnáme šeky (vklady na požádání) s bankovkami a připomeneme si historickou debatu o problému vydávání bankovek. Dva důležité fakty se objeví při této reflexi: 1) bankovky mohou být vytištěny ad hoc, jak vyžadují okolnosti; 2) komerční banky s mocí vytvářet úvěry se v tomto ohledu liší jenom v míře a nikoliv v druhu od emisní banky. Nikdo jistě nebude odporovat prvnímu bodu. Abychom se přesvědčili o pravdivosti druhého, stačí si pouze připomenout, že transfer vkladů na požádání od jedné osoby k druhé prostřednictvím šeku, za předpokladu důvěry obou stran této transakce v solventnost banky, znamená, že tyto vklady obíhají úplně stejně jako peníze.

Šekové účty mohou být považovány za peníze zaznamenané v bankovních účtech a čekající na vybrání; šeky a převody na tyto účty jsou zkrátka prostředky, jimiž se tyto účetní peníze dostávají do oběhu. V souladu se zákonem velkých čísel se vklady a výběry vzájemně kompenzují v rozsahu, v jakém vklady na požádání obíhají v okruhu zákazníků bankovního systému a banky necítí potřebu udržovat 100% rezervy za těmito vklady. Naopak banky mohou, jak jsme si již řekli, rozpůjčovat část těchto uložených fondů, ačkoliv tyto fondy jsou splatné na požádání kdykoliv. Bankovky a vklady na požádání jsou si tudíž velmi podobné. Obojí jsou to obíhající pohledávky, které banky vydaly samy proti sobě, a které mohou vytvářet v rozsahu odpovídajícímu určitému násobku svých hotovostních rezerv. Jediný rozdíl je v tom, že přijímání vkladů na požádání pro účely všeobecného placení v peněžním oběhu je poněkud omezenější, než je tomu u bankovek, ale toto je rozdíl ve stupni a nikoliv v druhu.

 Nikdo pravděpodobně nebude protestovat proti tomu, že jelikož jsou bankovky skutečnými penězi a mohou být vydávány teoreticky v neomezeném množství, musí existovat nějaká kontrola nad mocí je vydávat. To je dnes nezbytné, jelikož prakticky ve všech zemích jsou bankovky zákonným platidlem a již nejsou kryté kovem. Je ale zajímavé si připomenout, že moc bank vydávat bankovky a zvyšovat tak peněžní zásobu byla kdysi stejně kontroverzní, jako je v současnosti odpovídající, ačkoliv více omezená, moc komerčních bank vytvářet úvěry.

 Vydávání pouze částečně krytých bankovek bylo vždy považováno za závazek, jenž je pro komunitu rizikový. Historie bank vydávajících papírové bankovky je dlouhá a žalostná, lemovaná zkrachovalými bankami a – co je ještě depresivnější – vraky ztroskotaných peněžních systémů. Anglický ekonom Ricardo kdysi prohlásil: „Nikdy neexistovala banka s neomezenou mocí vydávat papírové peníze, která by této moci nezneužila.“ Tudíž se záhy objevilo přesvědčení, že na vydávání bankovek by mělo existovat přísné omezení. Ale jaké by to mělo být omezení? O tom se před dvěma sty lety vedla velmi živá debata mezi dvěma školami – mezi Currency School (David Ricardo, Henry Thorton, John Wheatley, lord Samuel Overstone, Thomas Joplin, James McCulloch, Samuel Longfield, Amasa Walker) a Banking School (Robert Torrens, James Mill, Thomas Tooke, John Fullarton, John Stuart Mill) . Jejich spor ani po staletích neztratil nic ze své důležitosti.

Názor Banking School na fenomén vytváření úvěru by mohl být shrnutý takto: bankovky a vklady na požádání jsou shodné natolik, nakolik jsou to fenomény náležející k bankovnictví – odtud jméno „Banking School“ – ale nemají žádný aktivní vliv na peněžní systém. Podle názoru této školy zůstane peněžní systém v pořádku dokud se budou bankovky dostávat do oběhu skrze komerční bankovní operace, tedy skrze krátkodobé úvěrové transakce. Za těchto okolností by všechny překážky pro vydávání bankovek byly škodlivé a neomezená moc je vydávat je absolutně nezbytná pro udržení elasticity peněžní zásoby a pro přizpůsobení množství peněz fluktuacím v potřebách obchodu. Toto přizpůsobování se bude dít automaticky, protože poptávka po úvěrech od emisních bank bude stoupat či klesat spolu s tím, jak bude stoupat či klesat ekonomická aktivita. Pozice emisních bank je tedy zcela pasivní, jelikož množství jimi vydaných bankovek závisí na potřebách úvěru v obchodní komunitě a nikoliv na vůli emisních bank. Změna v objemu peněžní zásoby tedy není příčinou, ale pouze následkem událostí odehrávajících se ve sféře výroby, či změny v objemu zahraničního obchodu, etc. Jakýkoliv pokus ze strany bank změnit objem peněz nad nebo pod množství vyžadované obchodem by selhal. Pokud by se snažily vydat příliš mnoho bankovek, nepodařilo by se jim je rozpůjčovat, pokud by se snažily jejich výdej omezit, tak by obchodníci začali využívat jiných platebních nástrojů.

 Currency School naproti tomu považovala bankovky za peněžní fenomén. Trvala tudíž na tom, aby vydávání bankovek bylo stejně přísně omezeno jako vydávání jakéhokoliv jiného druhu peněz. V protikladu k Banking School logicky argumentovala, že celková suma bankovních úvěrů je ovlivněna politikou emisní banky, která stanovuje podmínky úvěrů a zvláště úrokovou míru. Vydávání bankovek by pak mělo být považováno za tvorbu peněz a v podstatě operací emisní banky není nic, co by jí zamezilo v nadměrném vytváření úvěru (úvěrové inflaci). Ovšem Currency School si neuvědomila, že vklady na požádání mohou být zdrojem úvěrové inflace úplně stejně, jako bankovky. Výsledkem bylo, že zastánci této školy utrpěli značnou deziluzi, když bankovní zákon z roku 1844 (100% krytí vydaných bankovek zlatem) nevyřešil problémy spojené s tvorbou úvěrů; tato restrikce vydávání bankovek podnítila rozšíření systému šeků a vkladů na požádání. Čím rychleji se za posledních sto let zvyšovala důležitost vkladů na požádání při obchodních transakcích, tím bylo jasnější, že samotná regulace emisních bank nestačí zvládnout neustále rostoucí problém týkající se tvorby úvěrů. Kontrola emisní banky musí být doplněna kontrolou systému vkladů na požádání.

Ačkoliv akademičtí ekonomové jsou dnes jednotní v názoru, že komerční banky při poskytování úvěrů vytváří nové peníze, existuje stále několik praktiků, kteří inklinují k tomu dívat se na takové „teorie“ skepticky. Někteří lidé v bankovním světě mají za to, že jejich vlastní zkušenost je v rozporu s teorií o vytváření úvěru in toto. Tento skepticismus se dá částečně připsat na vrub přehnanému či nekompletnímu popisu procesu vytváření úvěrů. Musíme se takového přehánění vyvarovat, jelikož samozřejmě existují meze tohoto procesu, což jsme poznamenali v předchozí části této kapitoly. Musíme také vzít v úvahu optickou iluzi, která způsobuje, že jednotlivý bankéř může vidět výše zmíněný proces naprosto odlišným způsobem, než ekonom, který studuje bankovní systém jakožto celek. Tudíž individuální bankéř nemůže donekonečna poskytovat úvěry, jelikož rezervy hotovosti, které musí udržovat jasně stanoví limit jeho vypůjčitelným fondům. Pokud banka A považuje za adekvátní rezervu 10%, pak může rozpůjčovat pouze 90% do ní uložené hotovosti. Ale proces úvěrové expanze tím není ukončen, protože těchto 90% se obvykle stane primárním vkladem v bance B, která opět rozpůjčuje 90%, etc. Když proces pokračuje skrz celý bankovní systém, tak zjistíme, že v půjčkách byl rozšířen devítinásobek původní hotovosti uložené do systému. (9/10+9/10.9/10+9/10.9/10.9/10 …). Tedy vidíme, že „tajemství bankovního systému“ (Philipps) spočívá v tom, že dané množství hotovosti se stane základem pro vztyčení stavby vkladů a úvěrů, ačkoliv to jistě není případ ve vztahu k individuální bance. Ze samotné podstaty tohoto komplexního procesu, o kterém jsme se zmínili, se stane nemožným rozeznat mezi primárními vklady hotovosti a odvozenými vklady, které vzniknou v průběhu procesu tvorby úvěrů. Můžeme tedy pochopit, proč individuální bankéř bude tak vehementně popírat proces tvorby úvěrů, který nám připadá tak samozřejmý. Takové popření zprošťuje individuální banku „viny“ (nebo určité zodpovědnosti) za vytvoření dodatečného úvěru. Když říkáme, že banka musí věnovat pozornost svým rezervám, neříkáme nic jiného, než že musí zůstat likvidní. Stupeň likvidity, ať už chtěný nebo vyžadovaný předpisy, omezuje moc banky vytvářet úvěry, samozřejmě za předpokladu, že skutečná hotovost nebude kompletně nahrazena vklady (šekovými penězi) centralizovanými v jediné bance.

 Z předchozí analýzy se dají vyvodit dva závěry. Zaprvé, že celková suma vkladů na požádání nepředstavuje ryzí úspory, ale je z větší části výsledkem tvorby bankovních úvěrů. Toto je něco, co nesmíme nikdy pustit ze zřetele, pokud uvažujeme o jakémkoliv ekonomickém problému. Druhý závěr je, že peníze a úvěry představují entitu, jejíž komplexnost znamená množství závažných obtíží na cestě k ekonomické a peněžní stabilitě. Dnešní banky nejsou normálním komerčním podnikem. Nejsou pouhou šatnou, kam si odkládáme náš peněžní majetek z bezpečnostních důvodů, nebo druhem obchodu, kde si člověk půjčuje kostým na maškarní ples, ale podnikem, který má významný vliv na množství peněz v oběhu a na celý ekonomický proces. A ten, kdo neporozumí roli bankovního systému nemůže porozumět fungování moderního ekonomického systému.  

4. Inflace a deflace

Předchozí popis tvorby úvěrů a problémů vzniklých v průběhu tohoto procesu ukazuje, jak důležitá je pro ekonomický systém jistota peněžní stability. Také jsme se dozvěděli, jak obtížné je předcházet těm monetárním chorobám (inflaci a deflaci), které tuto stabilitu ničí. Začněme s tím, že si představíme podstatu tohoto problému tak realisticky, jak to jen dokážeme. Předpokládejme, že v roce 1913 uzavřel zubař se svým pacientem sázku, že cena zlatých výplní, které mu vložil do zubů, bude následovat všeobecný nárůst cen, který se tehdy odehrával. Zubař by samozřejmě svou sázku prohrál; rychlý pohled do jeho záznamů o předchozích nákupech zlata by mu to mohl dopředu napovědět. Díky jednoduchému a geniálnímu vazbovému mechanismu zlatého standardu, definování měnové jednotky jako fixní hmotnosti zlata, bylo spojení zlata a peněz takové, že cena zlata zůstávala stabilní a měnily se ceny všeho ostatního.

Protikladná a přesto stejně názorná zkušenost byla autorovi vylíčena jednou dámou. Ta mu ukázala nádherný pás z tepaného stříbra, který získala při návštěvě Indie na konci minulého století. Hrdě vysvětlovala, že se jí povedl výborný obchod, jelikož domorodý klenotník nepožadoval za tento pás více, než jeho váhu ve stříbrných rupiích. Podařilo se jí tedy získat výtečnou řemeslnou práci zadarmo? Ve skutečnosti bylo uspokojení oné dámy s jejími obchodními schopnostmi předčasné, jelikož v té době byl čistý stříbrný standard v Indii nahrazen omezeným stříbrným standardem. Když indická vláda přerušila volnou výrobu stříbrných mincí, stalo se stříbro v ražené podobě vzácnější než v neražené podobě; pouto spojující peníze se vzácným kovem, odpovídající poutu při zlatém standardu, bylo přerušeno, což způsobilo, že hodnota stříbra ve stříbrných rupiích znatelně převýšila hodnotu samotného stříbra. Rupie se stala druhem kovové bankovky, jejíž vzácnost nebyla určena produktivitou stříbrných dolů, ale rozhodnutím emitující vlády. Abychom porozuměli poučení plynoucímu z tohoto příběhu představme si transakci, kdy by měl návštěvník neznalý místních poměrů zaplatit za balíček karet množstvím papírových bankovek, které odpovídají hmotnosti karet.

A nyní třetí příběh, který nás zavede od zlatého a omezeného stříbrného standardu k papírovým penězům. V roce 1924 došlo ke spáchání překvapivého a geniálního zločinu, který vyústil do velmi zajímavého soudního případu. Skupině mezinárodních podvodníků se podařilo přesvědčit známou londýnskou firmu Waterlow & Sons zabývající se rytím poštovních známek a bankovek, že jsou zástupci portugalské centrální banky a přišli si objednat vytištění značného množství portugalských bankovek. Objednávka byla řádně splněna a bankovky dodány podvodníkům. Když byl podvod odhalen, nařídila Portugalská národní banka stažení všech existujících bankovek (o jejichž pravosti nebylo přirozeně pochyb) z oběhu a nahradila je novou emisí. Portugalská národní banka zažalovala firmu Waterlow & Sons o náhradu škody způsobené tiskem podvodných bankovek. Anglický soud zjistil, že se jedná o velmi komplikovaný a spletitý případ, k jehož rozhodnutí potřebuje svědectví předních měnových teoretiků. Otázka, na kterou měli před soudem odpovědět, zněla takto: jak velká skutečná škoda Portugalské národní bance vznikla? Pokud by se jednalo o poštovní známky, a nikoli o bankovky, bylo by zřejmé, že ztráta portugalské vlády by se rovnala celkové hodnotě známek. Jedná-li se ovšem o bankovky, nelze takový jednoduchý výpočet použít. Přizvané experty trápily obzvláště následující otázky, které se vztahují k našemu tématu: vydala by bývala Portugalská národní banka stejný objem bankovek, i kdyby tak bývali neučinili podvodníci? Jestliže ne, byl nárůst nabídky peněz vyvolaný podvodnými bankovkami pro Portugalsko dobrý nebo špatný? Odpověď na tuto otázku záleží na tom, zda množství podvodných bankovek v oběhu narušilo řádné procesy portugalské ekonomiky vzhledem k regulaci množství peněz. Závisí tedy jinými slovy na tom, zda dodatečné bankovky posloužily k odvrácení, jinak hrozící deflace, nebo zda vedly k inflaci. Kdyby platil první závěr, podvodníci by nezáměrně Portugalsku pomohli. Tyto úvahy také ve skutečnosti ovlivnily Nejvyšší anglický soud, který Portugalské národní bance přiznal pouze část náhrady škody, kterou požadovala.*

Jaká poučení si můžeme z těchto tří příběhů vzít? Poukazují na tyto tři principy: 1) hodnota peněz je určena jejich relativní vzácností; 2) nejdůležitějším úkolem měnové politiky je snaha udržet tuto hodnotu tak stabilní, jak je to jen možné; 3) tento úkol může být splněn rozdílnými způsoby. Pod zlatým standardem (nebo stříbrným standardem) s možností volně razit plnohodnotné mince je vzácnost peněz automaticky fixována k vzácnosti standardního kovu. Je tedy primárně ovlivněna množstvím tohoto kovu vyprodukovaným v daném období. Tento vztah je charakteristický pro takzvané vázané měnové standardy, kdy jsou definovány jako určitá hmotnost drahého kovu a regulace množství peněz je tedy funkcí a odráží změny v množství tohoto kovu. Pod „blokovaným“ stříbrným standardem a, a fortiori, pod papírovým standardem je množství peněz nezávislé na množství drahého kovu a je regulováno arbitrárními rozhodnutími vlády či centrální banky (manipulovaný standard). Rozhodnutí, jestli by měla kontrola nad množstvím peněz být svěřena automatickým tržním silám produkce zlata a stříbra nebo vědomému vládnímu řízení, je jedním z kardinálních problémů, který musí tvůrci měnové politiky zodpovědět a na odpovědi bude záviset volba konkrétního měnového systému v každém jednotlivém případě. Liberál, který důvěřuje spíše ekonomickým zákonům než vrtochům vlády, přirozeně inklinuje k vázanému či automatickému standardu. Kolektivista, který je ochoten věřit více rozmarům vlády než přirozeným ekonomickým silám, bude preferovat manipulovaný či řízený standard. Jelikož svázání peněz s drahým kovem implikuje daleko striktnější kontrolu nad množstvím peněz, než lze očekávat od jakékoliv vlády či centrální banky, paradoxně zjišťujeme, že je to liberál, který v peněžních záležitostech požaduje daleko přísnější disciplínu než kolektivista.

Vskutku není překvapující, že liberál přikládá takovou důležitost zachování efektivní kontroly množství peněz, a že si přeje, aby v těchto záležitostech nebylo nic ponecháno náhodě. Byl to anglický liberál první poloviny 19. století a jeden z hlavních představitelů Currency School, lord Overstone, který formuloval jasně a důrazně, jaký je rozdíl mezi penězi a ostatním zbožím. Na výrobu peněz se v žádném smyslu nedá aplikovat princip laciné a hojné produkce, který liberál očekává od zbytku tržní ekonomiky. Pokud je při výrobě jiného zboží tím nejdůležitějším pedálem plyn, pak při výrobě peněz je to brzda. Hlavní funkcí zlatého standardu pak bylo zajistit, aby tato brzda fungovala automaticky a nezávisle na vrtoších vlády a nátlaku stran a skupin hledajících způsob, jak se dostat k „levným penězům“. To, že liberál by preferoval automatickou zlatou brzdu, oproti vrtošivé vládě v roli manipulátora s měnou, je pochopitelné.

Tato nedůvěra v manipulovaný peněžní standard není pouhým výsledkem liberální filosofie. Téměř celé dějiny existence peněz tuto nedůvěru plně ospravedlňují. Jak se peníze stávají čím dál více abstraktními – dospívají k vrcholu nehmotnosti ve formě úvěrových peněz – je nebezpečí arbitrárnosti a vrtochů při regulaci jejich množství daleko vyšší. Je samozřejmě pravdou, že i vzácné kovy byly v určitých dobách vystaveny citelným fluktuacím ve své hodnotě. Tyto fluktuace ale byly zanedbatelné ve srovnání s fluktuacemi, jež se objevily po opuštění pevné vazby ke komoditě a zavržení přirozených zákonů ekonomické směny ve prospěch nepředvídatelných rozmarů politiků a vlád. Byl to papírový standard, který nás poprvé naučil znát plný význam slova „inflace“. Bylo by vskutku obtížné nalézt jedinou papírovou měnu, která se nestala dříve či později obětí poklesu kupní síly, protože dotyčná vláda nebyla schopna a často ani ochotna udržet množství peněz v určitých mezích.

Nyní by mělo být jasné, že množství peněz v oběhu má rozhodující vliv na jejich kupní sílu, zvyšování množství peněz sníží jejich kupní sílu (inflace), snižování množství jí zvýší (deflace). V dlouhém období je nebezpečí inflačního zvyšování peněžní zásoby vždy nesrovnatelně vyšší než nebezpečí deflačního snižování peněžní zásoby. Pokušení k inflaci je vždy přítomno, jelikož krátkodobé následky jsou obvykle velmi populární. Současná historie nezná jediný případ vraždy státníka odpovědného za inflaci. Naproti tomu existuje několik případů, kdy byl spáchán atentát na státníka odpovědného za deflaci (v Československu a Japonsku). Tento příklad ukazuje, jak politické síly ve věci vydávání peněz působí vždy ve směru „příliš mnoho“ oproti směru „příliš málo“. A vskutku všechny peníze, o nichž se nám dochovaly záznamy, byly někdy v dějinách obětí inflační choroby, která, pokud se neukázala být fatální, zanechala po sobě alespoň permanentní pokles jejich hodnoty. Pokud si uložíme stranou moderní papírovou bankovku a zlatou minci stejné hodnoty, můžeme si být jisti, že během jednoho století tato bankovka – i ta „nejtvrdší“ a nejváženější – utrpí potupu znehodnocení, kdežto kousek zlata se bude stále těšit hodnotě a úctě jako se těšil již v době krále Croesa z Lydie před 2500 lety. Ty nejbrilantněji promyšlené teorie, o hlouposti zlatého standardu, všechny humorné satiry na lidstvo freneticky kopající v zemi pro pár zrnek žlutého kovu a všechna geniální schémata pro vytvoření peněz bez zlata, nikdy nedokáží změnit tento opravdu pozoruhodný fakt, že lidstvo již tisíce let považuje zlato za komoditu vysoké a jisté hodnoty a za nejbezpečnější ukotvení bohatství. Můžete proti tomu protestovat, jak je Vám libo, ale to je asi tak vše, co s tím můžete dělat. Tento neúprosný fakt stále dělá ze zlatého standardu ten nejlepší a nejefektivnější mezi všemi měnovými systémy.

Náš výzkum nám dosud snad poskytl dostatečný důkaz pravdivosti teorie, že kupní síla peněz je určená primárně poměrem mezi množstvím peněz a množstvím zboží (kvantitativní teorie peněz). Tudíž náhlé změny v kupní síle peněz, které jsou charakteristickým znakem peněžních chorob inflace či deflace a mají svůj původ ve zvýšení či snížení množství užívaných peněz (včetně úvěrových peněz). Tím nejdůležitějším předpokladem řádného peněžního systému je tudíž to, aby zvládal regulovat množství peněz takovým způsobem, aby byl imunizován před všudypřítomnou inflační nákazou.

Toto poučení je nutno opakovat zvláště v dnešní době, poznamenané riskantními peněžními schématy zaměřenými k odehnání strašáka deflace. V dlouhém období je to vždy inflace a dnes zvláště vnitřní inflace úvěrových peněz, která představuje to největší a nejhrozivější nebezpečí. Efektivita (nebo její nedostatek) s níž udržuje peníze vzácné, může sloužit jako kritérium, podle něhož můžeme posuzovat a porozumět výkonu jakéhokoliv peněžního systému. Svázání peněz s drahým kovem, požadavek na povinné minimální rezervy centrální banky, vytrvalá snaha kontrolovat operace emisních bank – všechna tato opatření slouží témuž konečnému cíli – udržet peníze vzácné. A dnes již desetiletí svět bojuje s tímto akutním problémem a snaží se nalézt tu nejefektivnější metodu, jak zbrzdit úvěrotvornou moc moderního bankovního systému.


* Viz. C. H. Kisch: The Portuguese Bank Note Case (Londýn, 1932).

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed