For a New Liberty: Blahobyt a stát blahobytu - část VI.
Mises.cz: 10. listopadu 2012, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 5
Většina lidí věří, že americký daňový systém v podstatě daní bohaté víc než chudé, a je tím pádem způsobem přerozdělení příjmů z vyšších do nižších příjmových skupin. Ale dokonce ani federální daň z příjmu, o které všichni předpokládají, že je „progresivní“, ve skutečnosti nefunguje.
Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.
ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy
8
Blahobyt a stát blahobytu
Překážky a dotace sociálního státu
Většina lidí věří, že americký daňový systém v podstatě daní bohaté víc než chudé, a je tím pádem způsobem přerozdělení příjmů z vyšších do nižších příjmových skupin. (Existuje samozřejmě řada dalších způsobů přerozdělení, např. směrem od daňových poplatníků k firmám Lockheed nebo General Dynamics.) Ale dokonce ani federální daň z příjmu, o které všichni předpokládají, že je „progresivní“ (daní bohaté mnohem více než chudé, střední třída je někde uprostřed), ve skutečnosti nefunguje, pokud zohledníme další dopady této daně. Například odvody na sociální pojištění jsou očividně a naprosto „regresivní“, protože jsou daní vysávající nižší a střední vrstvy: osoba vydělávající základní příjem (8 000 dolarů) platí stejně vysoké odvody na sociální pojištění – a tyto rostou každým rokem – jako někdo, kdo vydělává 1 000 000 dolarů ročně. Z kapitálových zisků, které se většinou týkají bohatých majitelů akcií a nemovitostí, se platí o hodně menší daně než z příjmů. Soukromé trusty a nadace daně neplatí a úroky přijaté z držby státních a municipálních dluhopisů mají výjimku z placení federální daně z příjmu. Zakončíme následujícím odhadem, kolik procent příjmu je celkově zaplaceno na federálních daních pro jednotlivé „příjmové skupiny“:
| 1965 | |
| Příjmové skupiny | Procento příjmu zaplacené na federální dani |
| Pod 2 000 dolarů | 19 |
| 2 000 – 4 000 dolarů | 16 |
| 4 000 – 6 000 dolarů | 17 |
| 6 000 – 8 000 dolarů | 17 |
| 8 000 – 10 000 dolarů | 18 |
| 10 000 – 15 000 dolarů | 19 |
| Více než 15 000 dolarů | 32 |
| PRŮMĚR | 22 |
Jestli jsou federální daně zřídkakdy „progresivní“, potom vliv státních a lokálních daní je jednoznačně regresivní. Daně z nemovitostí jsou (a) proporcionální, (b) dopadají pouze na vlastníky nemovitostí a (c) závisí na politických rozmarech místních soudních znalců. Spotřební daně a daně z luxusu dopadají na chudé lidi víc než na kohokoliv jiného. Následuje odhad celkového odvedeného procenta příjmů na základě státních a lokálních daní:
| 1965 | |
| Příjmové skupiny | Procento příjmu zaplacené na státních a lokálních daních |
| Pod 2 000 dolarů | 25 |
| 2 000 – 4 000 dolarů | 11 |
| 4 000 – 6 000 dolarů | 10 |
| 6 000 – 8 000 dolarů | 9 |
| 8 000 – 10 000 dolarů | 9 |
| 10 000 – 15 000 dolarů | 9 |
| Více než 15 000 dolarů | 7 |
| PRŮMĚR | 9 |
Dále máme kombinovaný odhad celkového vlivu všech daní – federálních, státních i lokálních – na jednotlivé příjmové skupiny:
| 1965 | |
| Příjmové skupiny | Procento příjmu zaplacené na všech daních [35] |
| Pod 2 000 dolarů | 44 |
| 2 000 – 4 000 dolarů | 27 |
| 4 000 – 6 000 dolarů | 27 |
| 6 000 – 8 000 dolarů | 26 |
| 8 000 – 10 000 dolarů | 27 |
| 10 000 – 15 000 dolarů | 27 |
| Více než 15 000 dolarů | 38 |
| PRŮMĚR | 31 |
Aktuálnější odhady (z roku 1968) celkového vlivu daní na všech úrovních státní správy plně potvrzují výše uvedené a zároveň také ukazují mnohem větší relativní nárůst daňové zátěže nejnižších příjmových skupin během těchto třech roků:
| 1968 | |
| Příjmové skupiny | Procento příjmu zaplacené na všech daních [36] |
| Pod 2 000 dolarů | 50 |
| 2 000 – 4 000 dolarů | 35 |
| 4 000 – 6 000 dolarů | 31 |
| 6 000 – 8 000 dolarů | 30 |
| 8 000 – 10 000 dolarů | 29 |
| 10 000 – 15 000 dolarů | 30 |
| 15 000 – 25 000 dolarů | 30 |
| 25 000 – 50 000 dolarů | 30 |
| Více než 50 000 dolarů | 45 |
Mnoho ekonomů se snaží zlehčit dopad těchto výmluvných čísel tvrzením, že lidé v kategorii „Pod 2 000 dolarů“ například přijímají více peněz na sociálních dávkách a dalších „transferových“ platbách, než kolik platí na daních, toto ovšem samozřejmě opomíná důležitou skutečnost, že ti samí lidé v každé kategorii nejsou příjemci sociální pomoci a zároveň daňoví poplatníci. Druhá z těchto skupin je drasticky vysávána, aby ta první mohla být dotována. Jednoduše řečeno, chudí (a střední třída) jsou daněni, aby platili dotované státní bydlení pro ostatní chudé – a zároveň pro střední vrstvy. A jsou to právě pracující chudí, kterým je ukradené neskutečné množství peněz, aby se mohly zaplatit dotace chudým na sociálních dávkách.
V této zemi je hodně příjmového přerozdělování: firmě Lockheed, příjemcům sociální pomoci a tak dále, a tak dále…, ale „bohatí“ nejsou daněni, aby platili „chudé“. Přerozdělování funguje pouze uvnitř příjmových skupin; jedni chudí jsou nuceni platit druhé chudé.
Další daňové odhady potvrzují tento osvěžující obrázek. The Tax Foundation (nadace pro problematiku daní, pozn. překl.) například odhaduje, že federální, státní a lokální daně berou těm lidem, kteří vydělávají méně než 3 000 dolarů ročně, 34 % jejich celkového příjmu. [37]
Pointou této diskuse samozřejmě není prosazovat „skutečně“ progresivní strukturu daně z příjmu, opravdové vysátí bohatých, ale poukázat na to, že moderní sociální stát, tolik podstrkovaný jako systém beroucí bohatým a dotující chudé, nic takového nedělá. Faktem je, že vysávání bohatých by mělo katastrofální důsledky nejen pro bohaté, ale i pro samotné příslušníky nižších a středních vrstev. Protože jsou to právě bohatí, kteří poskytují úměrně větší množství úspor, kapitálu k investování, podnikatelských schopností předpovědi a financování technologických inovací, které vynesly Spojené státy na zdaleka nejvyšší životní úroveň – pro drtivou většinu lidí – v porovnání s jakoukoliv zemí v historii. Braní bohatým by nejen bylo hluboce nemorální, ale také by drasticky trestalo hlavní dobré vlastnosti: hospodárnost, vizionářství a investice, které nám přinesly naší úžasnou životní úroveň. Jednalo by se doslova o zabití slepice, která snáší zlatá vejce.
Reference:
[35] Odhady viz Joseph A. Pechman: „The Rich, the Poor, and the Taxes They Pay“, Public Interest (podzim 1969), str. 33.
[36] R. A. Herriott a H. P. Miller: „The Taxes We Pay“, The Conference Board Record (květen 1971), str. 40.
[37] Viz William Chapman: „Study Shows Taxes Hit Poor“, New York Post (10. února 1971), str. 46; US News (9. prosince 1968); Rod Manis: Poverty: A Libertarian View (Los Angeles: Rampart College, n.d.); Yale Brozen: „Welfare Without the Welfare State“.