Nevlastenectví

Mises.cz: 28. září 2018, Tereza Urzová, komentářů: 25

Ke Dni české státnosti, který slavíme každoročně na 28. září, mě napadlo napsat článek o vlastenectví, hrdosti, češství a podobným aspektům, nad kterými se občas zamýšlím. Protože je to ale celkem žhavé a pro mnoho lidí emocionálně silně zabarvené téma, rovnou předem upozorňuji, že některé jedince může tenhle článek silně rozčílit, ač jeho záměrem rozhodně není provokovat nebo někomu říkat, co je správné a co ne. Berte to prosím jen jako čistě racionální a teoretické zamyšlení, ze kterého rozhodně nemají být vyvozovány žádné důsledky, nebo přímo útok na něčí osobní hodnoty.

Jsme Češi…

Všichni v různé míře vyrůstáme v prostředí, které nás identifikuje s národní identitou. Se sousedem mluvíme stejným jazykem, jsme si kulturně blízcí a spojuje nás nejspíše i alespoň do jisté míry podobná společná územní historie. Národní identita bývá často automaticky spojována s územím daného státu, který pak národ vydává za svůj. Já jsem taky Češka. Tedy vlastně… z jedné osminy Rakušanka, z další osminy Slovenka, rodné příjmení mám nejspíše ruského původu. Chci tím říct – narodila jsem se tady spolu s dalšími lidmi, se kterými máme ledacos podobné, ale vlastně je to úplně fuk. Můžu odcestovat na druhý konec světa a svůj světonázor a kulturní zařazení vědomě změnit, stejně tak si sem mohu ze zahraničí dovézt partnera cizince. S narůstající globalizací a možností širokých skupin osob se volně pohybovat po světě toto striktní národní rozdělování vlastně postrádá smysl – mimo to, že se tím vědomě (!) identifikuji k jistému jazyku a kultuře. Ale vlastně vůbec nemusím.

Národní identita se bohužel stala nástrojem plošné generalizace velkých skupin osob a následnému dělení „my a oni“, které je ale dle mého názoru nejen zbytečné, ale naprosto kontraproduktivní. Jasně, mnoho lidí se se mnou shodne, že dělit lidi na černé a bílé a vyvozovat z toho závěry není chytré. S tím souhlasím. Pro mnoho lidí ale už není tolik intuitivní, že podobné je i dělit lidi na Čechy a Španěly, muže a ženy, heterosexuály a homosexuály a další podobné aspekty, které ve společnosti budí mnoho tlaků a nesnášenlivosti, a často naprosto omylně hodí dohromady do jednoho pytle lidi různých charakterů a preferencí. A to jen kvůli jednomu aspektu, který si sami nevybrali. Zejména bych zde zdůraznila, že až příliš mnoho lidí, kteří kritizují druhé za rasismus kvůli rozlišování barvy kůže, se pak nezdráhá nutit těm druhým lidem kvóty na ženy ve firmách nebo právě i množství zaměstnaných lidí jiné barvy kůže, protože ač to nevidí, sami také rozlišují a vyvozují z toho závěry, jen opačně. A agresivita v tlaku na všechny strany stoupá.

Vlastenectví a upřednostňování jednoho národa před druhým tedy považuji zejména v dnešní technologicky rozvinuté a propojené společnosti nejen za nesmyslné, ale i vytvářející problémy tam, kde by vůbec nemusely být. Každý se logicky s různými hodnotami a preferencemi identifikujeme, ale bohatě by stačilo, aby se lidé naučili mezi sebou tyto různé individuální preference tolerovat a neupřednostňovat jednu nad druhou, dokud nám ta druhá nijak neubližuje. Každý hledá svoje radosti a štěstí jiným způsobem a nakonec jsme všichni především LIDI. A jako lidi (stejný živočišný druh) obýváme jednu Zemi, která nás všechny spojuje a je naším společným domovem.

…a jsme na to hrdí.

Hrdost je zvláštní emoce – obvykle ji zažíváme, když něco skvělého dokážeme, něco, čím se můžeme jít druhému pochlubit. Přesně z tohoto důvodu nerada spojuji sebe s hrdostí na předky, národ a podobné. Nemyslím si, že bych měla být hrdá na něco, co jsem sama nedokázala, a naopak to dokázal svojí šikovností či usilovnou prací někdo jiný. Je to jako při finále nějakého sportu – po olympiádě bývá mnoho lidí hrdými Čechy, ač ve skutečnosti té výhře na olympiádě přispěli jen sezením doma u televize a sami pro to nic kloudného nevykonali. Ano, obdivuji druhé lidi. Obdivuji předky, že dokázali žít v tak neuvěřitelném srabu, jaký jim světoví politici do života přichystali. Obdivuji je, že z mála dokázali vykřesat hodně a že měli mnoho skvělých a lidských vlastností. Není to ale něco, co přesahuje až na moji osobu, a já bych měla sama začít na čistém papíře a ukázat světu, že umím být také dobrý a užitečný člověk, jako byli oni. Žádné zásluhy však na tom, že někdo úspěšný náhodou mluvil jazykem jako já a byl mi třeba i příbuzný, nenesu.

Ještě bych k tomu doplnila jednu zajímavost – všichni jsme sice kolektivně velice často hrdí, málokdy se ale za sebe také kolektivně stydíme. Neříkám, že bychom měli – přijde mi nesmyslné obojí. Oba tyto aspekty však k sobě ruku v ruce patří.

Po tomto vysvětlení už tedy mohu říct, že nejsem hrdým Čechem, protože za to, že jsem se narodila zrovna zde a lidem s touto historií, jsem se nijak nezasloužila. Jsem ale myslím docela hrdá na to, jakých věcí ve svém životě umím svojí vytrvalostí a přemýšlením dosáhnout.