Výsledek socialismu ve školství

Mises.cz: 07. března 2012, Petr Málek, komentářů: 33

Jak jistě všichni víme, ve dnech 28.-29. února proběhla akce zvaná Noc univerzit. Jedná se o protest proti plánované reformě vysokého školství. Já student nejsem, takže jsem se snažil politické tanečky kolem školství ignorovat, tak jako se snažím ignorovat politický život ve všech jiných oblastech. Bohužel jsem na internetu nedopatřením našel článek o tomto tématu, díky kterému jsem si udělal základní obrázek o tom, v čem reforma spočívá. Také jsem se ke své smůle odvážil kliknout na (pravděpodobně) oficiální stránky této akce. Co jsem se z obou zdrojů dočetl, mě dostalo, a nyní nevím, jestli je to spíš k smíchu nebo k pláči.

Studenti se bojí, že budou muset za vysokou školu platit. Bojí se, že ztratí akademické svobody. Bojí se, že na vzdělání bude mít vliv „byznys“.

Akademické svobody

Asi si to protestující neuvědomují, ale žádné akademické svobody neexistují. Co se bude učit, určuje stát, protože stát uděluje soukromým i státním školám akreditace. K tomu, aby ji škola získala, musí splnit řadu kritérií, jako je například určitá skladba předmětů a osnov. Situace, kdy nějaký státní orgán, jmenovitě akreditační komise, rozhoduje o tom, kdo může co učit, opravdu nepředstavuje žádnou akademickou svobodu, je mi líto. Studenti provolávají jméno krále, který je již dávno mrtev, vlastně v případě Česka snad tento král ani nikdy naživu nebyl.

Považovat státní školství za prostředí s akademickými svobodami je úplně to samé, jako považovat stoprocentní zestátnění médií za krok ve prospěch svobody tisku. Takový argument se v ekonomických debatách už také vyskytl, historie dala jeho proponentům za uši, a nejsme tedy svědky ničeho nového. Spíš je smutné, že mladým a pravděpodobně inteligentním lidem nedochází takové základní souvislosti.

Je třeba si uvědomit, jak napsal Murray Rothbard, že neexistují žádná lidská práva ani svobody. Existuje pouze soukromé vlastnictví. Tedy každý si může svobodně jakoukoliv nenásilnou činností vydělat peníze, za které si koupí nebo pronajme půdu, kapitál nebo pracovní sílu, jejichž plody následně použije tak, jak uzná za vhodné (včetně tisku novin nebo vzdělávání se). Pokud média nebo školy vlastní stát, jednotlivci toto není dovoleno. Musí se podřídit tomu, co chce politik, a pokud je v menšině (a často i když není), má smůlu. To je přesně případ českého školství. Jestli studenti chtějí akademické svobody, budou muset začít demonstrovat za odstátnění školství.

Vliv „byznysu“

Studenti dále mají strach, že údajné akademické svobody budou nahrazeny vlivem „byznysu“. Nevím sice, kdo je to „byznys“, ale pro účely tohoto článku budu předpokládat, že studenti mají na mysli, že na vysoké školy budou mít vliv firmy (takové ty zlé nadnárodní korporace prahnoucí po mrzkém zisku, ropná lobby, Rothschildové atd., však víte).

A zase špatně. Za prvé, když je něco státní, vždycky bude důvod k obavám tohoto druhu. Zde se dostáváme na stejný problém jako v předcházející kapitole, takže není důvod se v tom babrat dále – jediné řešení je odstátnění. Až školství bude plně soukromé, každý si bude moci studovat, co chce, klidně i vliv globálního oteplování na rozmnožování čolků.

Za druhé, je samozřejmě třeba přiznat, že na nabídku vysokých škol budou v případě odstátnění mít různé firmy vliv. Například financování vysokých škol firmami výměnou za to, že studenti budou do těchto firem chodit (zadarmo) na praxi, je modelem, který by se velmi pravděpodobně začal v hypotetickém případě zcela soukromého školství hojně využívat. A i v současné reformě, která s odstátněním nemá nic společného, se mluví o větším vlivu firem. Ale co je na tom špatného? Vždyť tyto firmy jsou přesně ty (nebo jsou jim velmi podobné), u kterých později budou absolventi škol pracovat!

Vzhledem k tomu, že se čím dál víc mluví o chronické nezaměstnanosti mezi absolventy škol, bych čekal, že studenti budou rádi, že školy budou více spolupracovat s firmami, čímž – když už nic jiného – získají možnost skutečné praxe, lépe přizpůsobenou výuku a mnohem lepší naději na získání pracovního místa. Propastný rozdíl mezi tím, co nám tvrdí ve škole, a tím, co skutečně zažijeme v praxi, je nám asi všem známý – evidentně kromě většiny studentů zvyklých jen na studentský život, případně na kavárenské intelektuální debaty a občasné protesty proti globalizaci nebo vlivu byznysu. Podle mé zkušenosti po promoci lépe sehnali práci ti, kteří školu „zapejkali“ a radši během studia pracovali, než ti, kteří poctivě chodili na přednášky a učili se. Asi někde máme problém, hjůstne.

Školné

A jsme u nejožehavějšího tématu. Studentům se nelíbí, že si nebudou chodit do školy zadarmo. Opět je třeba vysvětlit studentům pár věcí, které je v těch prestižních školách s akademickou svobodou asi zapomněli naučit.

V první řadě, už nyní se za vzdělání platí. Platíme už jen tím, že nepracujeme. Nechť si každý student místo demonstrování zkusí spočítat, kolik peněz by za pět let vydělal, kdyby tyto roky strávil v práci místo ve škole. (Minimálně studenti ekonomických fakult by měli za účast na demonstracích vrátit kredity za úvodní kurzy do ekonomie, protože evidentně nechápou tzv. náklady obětované příležitosti.) K tomu můžeme přičíst řadu různých administrativních poplatků (např. „zápisné“) nebo náklady spojené s bydlením v jiném městě, popř. dojížděním. Školné 20 000 Kč za semestr je oproti těmto již existujícím nákladům rozhodně spíše minoritní položkou.

Dále se studenti bojí, že budou prodáni bankám. Když jsem se naposledy díval, tak nebylo v této zemi zavedeno otroctví ani nevolnictví, a není tedy možné lidi kupovat ani prodávat. Když se přeneseme přes tento senzační výraz, dojdeme k tomu, že studenti asi měli na mysli, že se jim nechce brát si u banky úvěr na školné a v budoucnu ho splácet. Pomineme fakt, že drtivá většina lidí, pokud místo chození po hospodách a hulení trávy v parku bude během studia aspoň trochu pracovat, tak kromě cenné praxe vydělá i nějaké ty peníze, ze kterých by opravdu neměl být problém zaplatit řádově tisíce korun měsíčně. [1] Důležitější je, že už dnes zažíváme přesně tu samou situaci! Rozdíl je v tom, že školné neplatíme bance, ale platíme ho státu, a neplatíme ho jen do doby, kdy je úvěr splacen, ale platíme ho celý produktivní život formou daní.

Což nás vede k dalšímu problému – školné je nezbytné i z toho prostého důvodu, že když je něco zadarmo, spotřebovává to každý a vytrácí se jakákoliv ekonomická kalkulace – nikdo neřeší, zda se náklady na vzdělání vrátí ve formě vyšší produktivity práce (tedy vyššího platu). Na vysokou školu pak jde každý, komu se nechce do práce, na což musí vysoké školy reagovat tak, že snižují nároky a vysokoškolský titul tak ztrácí svoji původní hodnotu. [2] Výsledek je, že společnost není ani o píď produktivnější, ačkoliv utratila stovky miliard navíc za nová místa na vysokých školách a další nevyčíslitelné škody ve formě ušlé příležitosti – že desítky tisíc lidí, kteří by jinak byli pět let v práci a vyráběli auta, hrábě a rohlíky, pět seděli v posluchárně a učili se zbytečnosti.

Za posledních deset let se počet studentů na VŠ zdvojnásobil. Při cca 390 tisících českých studentů a ročních výdajích na vysoké školy ve výši cca 22 miliard Kč platíme z daní za každého studenta cca 56 tisíc Kč za každý jeho rok strávený na VŠ. Nabízí se otázka, kolik lidí by bylo ochotno za vzdělání v průměrné české kvalitě platit takové peníze. Moc by jich asi nebylo a školy by musely hodně rychle začít hledat způsoby, jak zvýšit kvalitu a snížit náklady, aby k nim vůbec někdo šel studovat. To se samozřejmě nelíbí akademikům, protože by museli poprvé v životě o své peníze soutěžit na něčem, co vzdáleně připomíná trh – už by nestačilo jen ukázat kombinaci „prof. doc. PhDr.“ a natáhnout ruku s dlaní nahoru.

Stejně je to jedno

V jednom ale musím se studenty souhlasit – reforma je špatná. Školné je sice krok správným směrem, ale bohužel je to pouze podmínka nutná, nikoliv postačující. Pravděpodobně pomůže snížit počet studentů na vysokých školách, tím to ale bohužel končí. Konkurence mezi školami by se pravděpodobně zvýšila jen velmi málo, protože školné by byla jen jedna z mnoha jejich rozpočtových kapitol; školy by na něm nebyly existenčně závislé. A i kdyby ano, moc si neumím představit, jak by stát nechal státní školu v důsledku nízké efektivity zkrachovat. Ztrátové školy by byly sanovány a klasický očistný tržní proces, tedy zkrachování školy a přesun lidí i kapitálu jinam, kde budou studentům přinášet větší užitek, by nefungoval. Nesmíme zapomínat také na to, že školné bude centrálně stanovené – stejně jako když komouši centrálně stanovovali ceny bytů, aut apod. Vedlo to ke kalkulačnímu chaosu, kdy nikdo nevěděl, po čem je poptávka a jak správně alokovat zdroje k co nejlepšímu uspokojení spotřebitelů. V neposlední řadě by stále platilo, že kdyby někomu státem poskytovaná kombinace kvality a ceny nevyhovovala, měl by smůlu, protože vznik soukromých škol by i nadále byl nelegální (myslím tím skutečně soukromé školy, ne tu parodii, která v Česku existuje, tedy školy sice patřící soukromému subjektu, nicméně stále podřízené státnímu diktátu o tom, co se na nich smí učit a jak).

A nakonec musí být každému jasné, že i kdyby se povedlo nějaké peníze ve školství zázrakem ušetřit, tak představa, že stát o tuto částku sníží daně, čímž nám bude školné kompenzovat, je naivní. Peníze se prostě utopí v nějaké ještě hlubší černé díře. Ze školného se tak stane jen další způsob, jak z lidí vytáhnout ještě více peněz. Měli bychom dělat všechno pro to, abychom státu peněz odvedli co nejméně, a tím ho donutili k tomu, aby konečně přestal poskytovat své pseudoslužby a přenechal tuto funkci svobodnému trhu.

[1] V odkazovaném článku je na fotce student třímající nápis „Neprodávejte nás bankám“, přičemž druhou rukou drží cigaretu. Otázka je, kolik toho vykouří, ale jen skoncování s kouřením by mu přineslo možná jeden, možná i dva tisíce korun měsíčně. Třetina navrhovaného školného by rázem byla pokryta. A když si vzpomenu, kolik peněz jsem jako student utratil po hospodách…

[2] Ztráta hodnoty akademických titulů je mimochodem další věc, proti které demonstranti protestují. Ovšem za to prý může akreditační komise. Stačilo by, aby v těch státních orgánech seděli lepší lidé než ti dnešní, a všechno by bylo v pohodě. Toto slýcháme v různých variantách už stovky let. Také je zajímavá ta schizofrenie. Na jednu stranu chceme levné vzdělání pro „všechny“, na druhou stranu nechceme, aby akreditační komise nepřímo zvyšovala počet studentů.