Komentáře k článku Život a smrt 1. - Dvojí pohled na život

Základní vada úvahy Lobelové je to, že si zřejmě vůbec nepoložila otázku, odkud se postoj státu a společnosti k sebeusmrcením vzal. Protože kdyby si ji položila, tak odpověď je přece nasnadě: z psychiatrie. Součástí psychiatrické nauky je, že sebevraždy jsou z velké částí způsobené duševní nemocí; kritériem pro násilnou hospitalizaci jsou „známky duševní poruchy“ a „nebezpečnost sobě nebo okolí“. A navíc je to neodstranitelnou součástí psychiatrické nauky; kdyby psychiatři uznali, že sebevraždy nejsou způsobené duševní nemocí – k čemuž samozřejmě nemají žádný důvod – tak by se koncept duševní nemoci rozpadl, protože tím by vyvstala otázka „Když duševně zdravý člověk může spáchat sebevraždu, tak CO potom duševně zdravý člověk nemůže udělat?“.
Čili za postojem společnosti k sebeusmrcením není žádná super-kolektivistická ideologie, jak nepřímo říká Lobelová, není za tím aktivita státu jako takového, je za tím jen aktivita té části státu, kterou je psychiatrie, a je za tím jen psychiatristická ideologie.
Uvažovat o legitimnosti sebeusmrcení a nezabývat se psychiatrií je jako uvažovat o regulaci trhu a nezabývat se státem – naprosto mimózní záležitost.
A tento mimózní pohled na věc prostupuje celou úvahou. Proto si myslím, že ani další části Života a smrti nebudou obsahovat žádnou prakticky aplikovatelnou myšlenku – protože prostě autorka uvažuje o jiném světě, než o tom existujícím.

Pár příkladů, jak je to mimo:

1) Není například možné označit někoho za hlupáka jen proto, že zveřejňuje na internetu svoje intimní fotografie, aniž bychom věděli, zda pro něj má jejich případné odhalení nebo zneužití nějaký význam. Lidské životy a pohnutky jsou příliš komplikované, než aby je bylo možné z našeho omezeného pohledu za všech okolností chápat jako racionální (…)

- 1. Vůbec nejde o to „označit někoho za hlupáka“, ale o to označit někoho za duševně nemocného. A na tom, že „lidské pohnutky nejsou tak komplikované, aby jejich racionalitu nebylo možno z našeho omezeného pohledu za všech okolností posoudit“ je psychiatrie ZALOŽENA (resp. je to její „předpoklad, o kterém se nemluví“). 2. Zveřejnění intimních fotografií na internetu může být chápáno jako projev duševní nemoci, mánie nebo schizofrenie; takové a podobné věci se dějí.

2) Problém nastává ve chvíli, kdy se určitý subjekt rozhodne lidem diktovat, jak má jejich žebříček hodnot vypadat, a tuto svojí představu poté vynucuje násilím.

- Souhlas, ale tohle dělají jen psychiatři. Stát – bez psychiatrie – trestá určitá jednání, nevnucuje žebříček hodnot.

3) Na první pohled se může zdát, že určité hodnoty, kterých si vysoce váží většina lidí (jako například život nebo zdraví), musí být paušálně zařazené na vrchol celospolečenského hodnotového žebříčku. Jejich ochranu lze pak bez diskuse realizovat i za cenu porušování svobodného rozhodnutí o vlastním žebříčku hodnot člověka, jehož se týkají. Výsledek je zcela očividný: Naše tělo není naším vlastnictvím, nýbrž že my sami jsme majetkem státní instituce.

- Opět mimo realitu: Neznamená to, že naše tělo není naším vlastnictvím, nýbrž že my sami jsme majetkem státní instituce, znamená to, že trpíme duševní nemocí.

4) V této souvislosti bych chtěla poukázat na dvojí chápání života. V tom prvním je život definovaný pouze existencí v opozici k neexistenci. Jediným cílem státu je udržet člověka za každou cenu naživu, a to bez ohledu na všechno, včetně jeho vlastního názoru na život. (…) znamená to, že tím člověka deklasujeme na pouhou položku na státním seznamu.

- 1. Stát jako takový s tím nemá nic společného. Politické ideologie – socialismus, konzervatismus – kde tam je upírání práva na sebeusmrcení? Zdrojem je psychiatrie, psychiatristická ideologie. 2. A nejde o to „udržet člověka za každou cenu naživu“, ale o to ochránit ho před duševní nemocí – depresí, schizofrenií – která způsobí, že se člověk zabije.

5) Proto bych chtěla nabídnout jiný pohled na život, který se opírá o realitu takovou, jaká doopravdy je.

- Legrační věta – v úvaze, která je zcela mimo naši společenskou realitu…

6) …je zcela zjevné, že jediný, kdo je schopen určit hodnotu každého konkrétního života (ať už kladnou nebo zápornou), je jeho nositel.

- Ovšem podle psychiatrů ji, když trpí duševní nemocí, určí špatně…

7) Valná většina lidí má tendenci hájit svobodu lidí ve většině běžných otázek života. Člověk má právo zařídit si život takový, jaký ho chce mít, a také si za to potom nést plnou zodpovědnost.

- A ty desetitisíce násilných hospitalizací, které valná většina lidí považuje za zcela správné?

8) Jakmile ovšem dojde situace do bodu, kdy se svobodný člověk rozhodne překročit jisté (státem a společností definované) meze, nárokujeme si zčistajasna právo o jeho životě rozhodovat v plném rozsahu.

- Ty meze právě nejsou definované, a to je na tom – vedle toho, že násilná hospitalizace je uvěznění na dobu neurčitou a že je spojena s násilným podáváním „léků“ – to nejhorší. U pokusu o sebevraždu stejně jako u jakéhokoliv jiného nežádoucího a psychiatrizovatelného chování platí, že psychiatr může vždy říct, že se jedná prostě o nežádoucí chování, a nenásleduje žádný postih, anebo může říct – bez výjimky když se jedná o bezmocné, tj. společensky slabé, jedince – že se jedná o projev duševní nemoci, a následuje uvěznění na neurčitou dobu spojené s násilným podáváním „léků“.

9) V připravované sérii těchto článků bych se chtěla blíže zabývat otázkou svobodného ukončení života, problematikou „zachraňování“ sebevrahů, ale i dalšími otázkami života a smrti. Budu se snažit vyvrátit některá všeobecně zažitá klišé a vést čtenáře k zamyšlení nad otázkou hluboce zakořeněného kultu života, který utváří naše přesvědčení možná mnohem víc, než si jsme ochotni připustit. Právě z důvodů výrazné etické orientace nebudu toto téma podávat jen z pohledu státní moci, ale především z hlediska celospolečenského myšlenkového nastavení.

- Pokud se nebudete zabývat psychiatrií, resp. psychiatristickou ideologií, bude ta série článků naprosto mimo společenskou realitu.

10) Pokud nemá člověk ani to nejzákladnější právo na sebeurčení ohledně vlastního života a smrti, není možné mluvit o něm jako o svobodné bytosti.

- To je přehnané. Neexistence práva ne sebeusmrcení či „regulace sebeusmrcení“, chcete-li, je prostě zásah do přirozených práv jedince jako jakýkoliv jiný. Není důvod, proč zrovna tahle regulace vlastnictví by měla z člověka dělat nesvobodnou bytost víc než jiné.

06. dubna 2018 09:10:04 | reagovat

libertarian

Sloboda sa nedá získať argumentovaním

Základní vada úvahy Lobelové je v tom, že takouto úvahou sa snaží presvedčiť násilných etatistov, aby nebrali iným ľuďom slobodu, právo rozhodovať o sebe.

Etatisti pozostávajú z dvoch kategórií ľudi :
- Násilnícki aktivisti (politici) , ktorí etatistickou demagogiou získavajú moc nad všetkými ovčanmi
- Nesvojprávni ovčania, ktorí dávajú demokraticky zvoleným politikom moc do rúk.

Ani jedna časť týchto etatistov nezmení svoje správanie na základe argumentov - podľa ktorých má každý človek právo riadiť SVOJ život. A nie životy iných.
Na príklade príspevku vyššie pekne vidieť, aké sofistikované argumenty vymyslia etatisti, aby zdôvodnili svoje "PRÁVO" ovládať životy iných ľudí. Pretože tí iní ľudia sú podľa etatistov hlupáci, alebo sú duševne chorí - a teda nemôžu o sebe rozhodovať.

Slobodu si musia slobodomyselní ľudia vybojovať násilne, a nie si ju "vyargumentovať.

Sloboda sa nedá získať argumentovaním, hlavne ak sa o týchto argumentoch vôbec nediskutuje- ako je to na liberálnych weboch zvykom.

Mises.cz