Mises.cz

Mises.cz
předchozí kapitola
zpět na knihu
následující kapitola

III. Morální zkáza

Ještě horší byla morální zkáza celé země, která byla důsledkem náhlého nahromadění ostentativního bohatství v několika velkých městech a hazardérského spekulativního ducha, který se šířil z těchto velkých měst na venkov. Z toho potom povstal národní úpadek důvěry v dobré úmysly. Vlastenectví, kterým neotřásl strach z absolutistické monarchie, machinace dvorské strany, okovy armády a hrozba celé monarchistické Evropy, bylo postupně rozloženo tímto spekulativním zvykem podníceným lacinými penězi. Na počátku, v diskusi předcházející první emisi papíru, Mirabeau a ostatní, kteří ji obhajovali, tvrdili, že vlastenectví, stejně jako osvícený vlastní zájem, přiměje lid k tomu, aby udržel hodnotu papírových peněz. Nyní se objevil pravý opak, jelikož dalším příznakem této nemoci, jenž se vždy objeví za podobných okolností, bylo to, že rozsáhlá třída dlužníků v národu byla přímo zainteresována na znehodnocování měny, v níž měla platit svoje dluhy. Jádro této třídy tvořili ti, kteří nakoupili od vlády církevní pozemky. Pouze malá platba byla vyžadována při jejich nákupu a zbytek měl být uhrazen v odložených splátkách: množství lidí se tak zadlužilo, až jejich celkové dluhy dosáhly stovek milionů. Tito dlužníci samozřejmě viděli, že znehodnocování měny je v jejich zájmu; a připojili se tak ke třídě spekulantů, jejíž tendence byly stimulovány hojností papírových peněz, a která se z velké části zadlužila v očekávání nárůstu nominálních hodnot. Ti horší demagogové v politických klubech brzy začali hrát na tuto strunu; o něco později důležité osoby ze třídy dlužníků začaly spřádat intriky v Národním shromáždění. Zanedlouho se již třída dlužníků stala mocnou silou přítomnou ve všech společenských vrstvách. Od burzovních spekulantů zasedajících ve Národním shromáždění k malým pozemkovým spekulantům ve venkovských obvodech; od kluzkých investorů na Pařížské burze až k překupníkům na místních trzích; tito všichni byli schopni přesvědčit lid, že jediná naděje pro národní prosperitu spočívá v další emisi papíru.

 Tato velká třída dlužníků závisela na množství těch, kteří se nechali přesvědčit povrchními argumenty, a brzy získala kontrolu. Jakkoliv se to může zdát podivné těm, kteří neviděli podobný děj už v předchozí době ve Francii a v rozličných dobách v mnoha rozličných zemích, ačkoliv každá další emise papíru skutečně věci zhoršila, mezi lidmi zavládlo široce rozšířené přesvědčení, že jen pokud bude vydáno dostatečné množství papíru a bude s ním vychytraleji naloženo, z chudých se stanou bohatí. Tudíž veškerá opozice byla marná. V prosinci 1791 byla zákonodárnému shromáždění předložena zpráva ve prospěch další velké emise, tentokrát tří set milionů. Ve vztahu k této zprávě Cambon prohlásil, že více peněz je sice zapotřebí, ale tázal se: „V době, kdy spekulace probíhají s takovou zuřivostí, dáte jim novou sílu dodáním tolika nových peněz do oběhu?“ Takové starosti měly ovšem malý dopad. Dorisy prohlásil: „V oběhu ještě není dostatek peněz; kdyby byl, tak by prodeje národní půdy byly mnohem rychlejší“. A oficiální zpráva o jeho proslovu konstatuje, že tato slova byla odměněna potleskem.

 Dorisy poté trval na tom, že národní pozemky mají hodnotu přinejmenším 4,3 miliardy livres a řekl: „Proč by členové [shromáždění] měli předstupovat před tribunál a rozrušovat Francii? Neobávejte se ničeho; vaše měna je zajištěna bezpečnou zárukou“. Pak následovala oslava vlastenectví francouzského lidu, které bude schopno přenést národ přes veškeré potíže.

 Další mluvil Becquet a ten prohlásil, že „oběh peněz se snižuje s každým dnem“.

 17. prosince 1791 byla nařízena další emise. Celkem již bylo autorizováno vytištění 2,1 miliardy a tato nová emise byla doplněna prohlášením, že skutečné množství v oběhu nikdy nepřesáhne 1,6 miliardy. Před touto emisí hodnota bankovky 100 livres v Paříži již poklesla na 80 livres;[1] ihned po ní poklesla na 68 livres. Jakou cenu měly sliby o celkovém omezení množství, můžeme usoudit z faktu, že tato deklarace přišla sotva rok po té, která slibovala celkové omezení papírových peněz v oběhu na 1,2 miliardy a ani ne měsíc po jiné, v níž se zákonodárné shromáždění slavnostně zapřísahalo, že celkové množství v oběhu nebude nikdy vyšší než 1,4 miliardy.

 Škody, které již byly patrné při dřívějších emisích, nyní byly rozšířeny; ale nejzvláštnější věcí, která povstala z celého chaosu, byl nový systém politické ekonomie. V proslovech, novinových článcích a pamfletech této doby se začínají objevovat tvrzení, že znehodnocená měna konec konců není tak špatnou věcí; že zlato a stříbro jsou neuspokojivým standardem pro měření hodnot; že je dobré mít měnu, která bude platit pouze v království, nebude opouštět zemi a oddělí tak Francii od ostatních národů; že manufaktury tak budou podpořeny; že obchod s jinými národy může být prokletím a izolace tudíž může být požehnáním; že zákony politické ekonomie platí pro jiné doby a nejsou aplikovatelné na toto období; že obvyklá pravidla politické ekonomie jsou možná vhodná pro poskoky despotů, ale nikoliv pro svobodné a osvícené obyvatele Francie na konci osmnáctého století; že současný stav věcí je ve skutečnosti požehnáním. Veškeré tyto ideje a další stejně podivné vyplouvaly na povrch v debatách o množství nových témat.[2]

 Během čtyř měsíců přišla do zákonodárného shromáždění další zpráva, stejně vynalézavá jako předchozí. Sděluje se v ní: „Naše komise dospěla k přesvědčení, že množství oběživa bylo před Revolucí daleko vyšší, než kolik je asignátů dnes: ovšem v té době peníze obíhaly pomalu a dnes obíhají rychle, takže jedno sto milionů asignátů zastane práci dvou set milionů kovových peněz“. Zpráva předvídala další vzestup cen, ale jakýmisi prazvláštními kejklemi došla k závěru doporučujícímu další inflaci. Mezitím papírový asignát o nominální ceně 100 livres poklesl na začátku února 1792 na 60 livres a během tohoto měsíce poklesl dále na 53 livres.[3]

 V březnu se stal ministrem financí Clavière, který byl zvláště hrdý na svůj podíl při obhajobě asignátů a nyní tlačil na jejich další vydávání vášnivěji než kdy dříve. 30. dubna téhož roku došlo k páté velké emisi papírových peněz ve výši tří set milionů: v téže době se Cambon výhrůžně tvářil na veřejné věřitele jako na „boháče, staré finančníky a bankéře“. Brzy bylo pozastaveno splácení úroků z veřejných dluhů ze všech půjček vyšších než deset tisíc franků.

 To bylo mnohými vítáno jako opatření v zájmu chudších vrstev, ovšem výsledek tohoto opatření poškodil tyto právě nejvíce ze všech. Od tohoto okamžiku kapitál potichu utíkal tisícerým způsobem, jaký finanční vychytralost může vymyslet. To, co pak zachránilo tisíce pracujících ve Francii před hladověním, bylo, že byli odvedeni do armády a posláni umírat na desítky bojišť v cizích zemích.

 V poslední červnový den roku 1792 se objevila další brilantní zpráva od Fouqeta, ukazující, že celkové množství papíru v oběhu je okolo 2,4 miliardy, ale zároveň prohlásila, že národní pozemky mají cenu o něco vyšší, než je tato suma. Byla schválena emise dalších tří set milionů. Všechny ceny poté opět stouply mimo jediné – ceny práce. Jakkoliv se to může zdát podivné, znehodnocovaná měna zvýšila enormně ceny veškerých výrobků, zastavení tolika manufaktur a útěk kapitálu způsobil naopak to, že platy byly v létě 1792, po třech letech inflace, na stejné úrovni, jako byly o čtyři roky dříve – tedy patnáct sou za den. Neexistuje žádný názornější příklad pravdivosti slov pronesených Danielem Websterem, že „ze všech nástrojů vymyšlených k podvedení pracujících tříd žádný nebyl účinnější, než jejich ošálení papírovými penězi“.[4]

 Jedna emise za druhou následovala nyní v intervalu několika měsíců a 14. prosince 1792 vyšlo oficiální sdělení, že dosud bylo emitováno 3,5 miliardy, z čehož 600 milionů bylo spáleno a 2,8 miliardy se v současnosti nachází v oběhu.

 Pokud máme na mysli, jak poklesl celkový objem obchodů, a že kupní síla livre či franku, pokud soudíme podle cen základních výrobků, byla přibližně poloviční ve srovnání se současnou kupní silou našeho dolaru, snadno rozpoznáme, do jakého zla byla Francie zanesena. Jak mánie pro papírové peníze pokračovala, dokonce i sous vyrobené z roztavených kostelních zvonů začaly mizet z oběhu, a byly nahrazovány papírem v denominacích jeden sous či půl sous a dokonce i čtvrt sous.[5]

 Nyní ovšem národ získal další zdroj bohatství a to konfiskacemi rozsáhlého majetku těch vlastníků, kteří utekli ze země. Odhady z roku 1793 oceňují tento majetek celkem na 3 miliardy franků. Následkem toho se pokračovalo s vydáváním papírových peněz na základě staré teorie, že jsou zajištěny slavnostním příslibem těchto pozemků patřících státu. Zákonodárné shromáždění v roce 1792 schvalovalo nové emise papíru doslova každý měsíc, takže na konci ledna 1793 se stále více přicházelo na to, že celková suma papírových peněz v oběhu bude v této chvíli okolo 3 miliard franků. To vše se dosud projednávalo veřejně na zasedáních Národního a Zákonodárného shromáždění. Nyní ovšem dva výbory – Výbor veřejného bezpečí a Finanční výbor – začaly nařizovat nové emise v soukromí, na tajných zasedáních.

 Ve výsledku se emise stále zvyšovaly a bylo najato dalších čtyři sta dělníků, aby doplnily ty, kteří se zabývali výrobou papírových peněz již dříve. A přesto byli všichni tak zavaleni prací od šesti hodin ráno do osmi do večera, že začali stávkovat za zvýšení mezd a byli úspěšní.[6]

 Následky tohoto vydávání peněz byly nyní daleko bolestivější a patrnější širšímu okruhu lidí. Předměty denní potřeby enormně zdražily a další ceny neustále rostly. Řečníci, v Zákonodárném shromáždění, v klubech, na místních shromážděních a jinde, se nyní pokoušeli osvítit lid jmenováním všech rozličných důvodů pro rostoucí ceny kromě toho pravého. Obviňovali zkorumpovanost ministrů, nedostatek vlastenectví umírněných, intriky šlechtické emigrace, lakotu boháčů, monopolistického ducha obchodníků, zvrácenost hokynářů – a to vše jako příčinu současných potíží.[7]

 Tento úpadek vládního papíru byl někdy maskován fluktuacemi. V některých dobách hodnota měny rostla. Po vítězství u Jemappes a všeobecném úspěchu Francouzské armády proti zahraniční intervenci, spolu s další konfiskací půdy, vzrostla v listopadu 1792 hodnota papírových sta franků z 57 na 69 kovových franků; ale klesající tendence brzy pokračovala a v září 1793 asignáty poklesly pod 30. Pak nová vítězství a brilantní výkony řečníků na tribunách dodaly další dočasnou vlnu důvěry, takže v prosinci 1793 stouply nad 50. Ovšem navzdory těmto fluktuacím se tendence k poklesu vždy obnovila a stala se rychlejší než dříve.[8]

 Pařížské pradleny, když zjistily, že mýdlo je tak drahé, že si ho ztěží mohou koupit, požadovaly, aby všichni hokynáři, kteří se snažili zachovat si něco ze svých malých majetků a odmítali prodávat své zboží za papír, kterým byla Francie zaplavena, byli potrestáni smrtí; trhovkyně a radikálové z Jakobínského klubu hlasitě požadovali zákon, který by „srovnal hodnotu papírových peněz a stříbrných mincí“. Bylo také požadováno, aby byla uvalena daň na bohaté ve výši čtyř set milionů franků, za níž by se nakoupil chléb. Marat hlasitě vykřikoval, že lid by měl vyřešit svoje problémy tak, že oběsí hokynáře a vyrabuje jejich obchody. Výsledkem bylo, že 28. února 1793 začal dav maskovaných mužů a žen rabovat v pařížských skladištích a obchodech. Nejprve požadovali pouze chléb, brzy však brali také kávu, cukr, rýži a vše, co jim přišlo pod ruku – látky, oblečení a luxusní zboží všech druhů. Bylo vyrabováno přes dvě stě obchodů a skladišť, což trvalo šest hodin a pořádek byl obnoven až poté, co byla davu přislíbena výpomoc ve výši sedmi milionů franků. Nová politická ekonomie začala nést svoje první ovoce. Projevilo se to také na Pařížské radnici, kde, na stížnosti vypleněných obchodníků, Roux za ohromného potlesku odpověděl, že „hokynáři pouze dávali lidu nazpět to, oč ho před tím sami okradli“.

 Když byl dav takto koupen ústupky a uklidněn řečněním, vláda získala čas k přemýšlení. A nyní přišla se sérií neuvěřitelných opatření – a přesto byla všechna naprosto logická.

 Tři z nich získaly ve francouzských dějinách neslavné prvenství a prvním z nich byly nucené půjčky.

 Vzhledem k tomu, že dobře zaopatření občané se zdáli být čím dál vlažnější ve své podpoře politiků vládnoucích nyní zemi, rozliční demagogové v Národním konventu (který nyní nahradil Národní, Ústavodárné a Zákonodárné shromáždění) nalezli snadný terč pro hlasité a dlouhé denunciace. Výsledkem mimo Konvent byla rostoucí aktivita gilotiny; výsledkem uvnitř Konventu byla nová opatření proti všem, kteří měli peníze a 22. června 1793 Konvent rozhodl, že všichni ženatí muži s příjmem vyšším než deset tisíc franků a svobodní s příjmem vyšším než šest tisíc franků, budou muset povinně poskytnout státu půjčku zajištěnou zkonfiskovanou půdou po emigrantech. Počítalo se s tím, že toto opatření přinese státní pokladně sto milionů franků. Objevila se samozřejmě potíž. Tolik boháčů buď uprchlo, nebo ukrylo své bohatství, že se nesešla ani pětina očekávané sumy a brzy tak byl přijat další zákon, který nařizoval nucené půjčky také těm s příjmy pouze okolo jednoho tisíce franků – čili dvou set dolarů v dnešních amerických penězích. Tyto „půjčky“ byly progresivní. Méně majetní platili jednu desetinu, ti s příjmem nad devět tisíc franků celou polovinu ze svého příjmu. Nebyla přijata žádná opatření ke splacení těchto půjček, ale certifikáty mohly být použity k nákupu zkonfiskovaných nemovitostí církve a šlechty.[9]

 Pokud první zkušenost ukazuje, jak přirozeně vedou „papírové“ peníze k despotismu, další není o nic méně názorná v tom, jak snadno vedou ke zneuctění uzavřených dohod.

 Jak jsme viděli, první emise asignátů na sobě nesla portrét krále; v dalších emisích po ustavení republiky byl tento symbol pochopitelně zavržen. Tato změna vedla k rozdílnému hodnocení papírových peněz vydaných dříve a později. Divoké bláznovství fanatiků a demagogů vedlo k rozšíření přesvědčení, že stávající stav věcí nemůže vydržet; že Bourboni se po nějaké době asi vrátí a v tom případě nový král zruší platnost papíru, který byl vydán Republikou, ale bude uznávat tuto první emisi nesoucí portrét, a tudíž i záruku krále. Tak se stalo, že tato první emise měla vyšší hodnotu než ty pozdější. Jako reakce na tyto podmínky bylo navrženo zrušit platnost celé první emise. Marně rozliční rozumnější členové Konventu dokazovali, že tyto peníze, jichž bylo celkem pět set padesát osm milionů franků, nesou slavnostní záruku národa stejně jako krále. Jediné, čeho Clambon, který vedl v té době finance, dosáhl, byla klauzule údajně chránící chudé, že se tato demonetizace nedotkne bankovek nižších denominací než sto franků; a také bylo odsouhlaseno, že veškeré tyto bankovky budou nadále přijímány při placení daní a prodeji zkonfiskovaného majetku církve a šlechty. Na argument vznesený proti tomuto porušení národní důvěry odpověděl Danton, který tehdy byl na vrcholu svojí moci, že pouze aristokraté mohou dávat přednost bankovkám s královým portrétem a pronesl svoji slavnou větu: „Napodobte přírodu, která pečuje o zachování druhu, ale nemá žádné slitování s jednotlivci“. Zákon byl přijat 31. července 1793. Jeho zbytečnost se prokázala již po dvou měsících, kdy Konvent schválil další velkou emisi dvou set milionů franků, z větší části v asignátech o denominacích mezi deseti sous a čtyřmi sty franky, a když bylo před koncem roku schváleno vydání dalších pěti set milionů.[10]

 Třetím důsledkem rozsáhlých peněžních emisí byly zákony o Maximu. Už v listopadu 1792 Robespierrův společník St. Just, když viděl růst cen životních nezbytností, navrhl schéma, podle něhož by tyto ceny měly být určeny zákonem, aby byly v určitém poměru ke mzdám pracujících tříd. Tento plán zůstal v myslích lidí a nabýval tvaru v rozličných rezolucích a dekretech, až kulminoval 29. září 1793 v Zákonech o Maximu.

 Ačkoliv veškerá tato legislativa byla bezohledná, nebyla úplně neopatrná. Byly ustanoveny komise odborníků, které měly prozkoumat ceny a na jejich radu byla přijata „čtyři pravidla“, jež se zdála státníkům oné doby jako mistrovské řešení všech obtíží.[11]

 Zaprvé: cena každého předmětu životní potřeby bude zafixována jako jedna a jedna třetina jeho ceny z roku 1790. Zadruhé: veškeré náklady na dopravu budou započítány do ceny při fixní sazbě za míli. Zatřetí: pět procent bude přidáno jako zisk velkoobchodníka. Začtvrté: deset procent bude přidáno jako zisk maloobchodníka. To vše se zdálo být velmi rozumné. Nastaly opět velké oslavy. Zpráva byla představena a podporována Barrèrem, který byl tehdy na vrcholu své řečnické slávy: dnes je znám hlavně ze zobrazení Macaulayem. Nic nemohlo obstát před Barrèrovou výmluvností. Prohlásil, že Francie dosud trpěla kvůli „monarchistickému obchodu, který hledal pouze zisk“, zatímco to, co potřebovala a čeho se jí nyní dostane je „republikánský obchod s přiměřeným ziskem a vlasteneckými ctnostmi“. Radostně zdůrazňoval fakt, že „jediná Francie se může těšit z takového obchodu – ten neexistuje u žádného jiného národa“. O politické ekonomii mluvil jako o „té vědě, kterou šarlatáni zkorumpovali, pedanti zamlžili, a které si akademici neváží“. Francie, jak řekl, má dnes něco lepšího: „Potřeby francouzského lidu již nebudou špehovány, aby obchodní třídy mohly svévolně získávat výhody“.[12]

 Prvním výsledkem Maxim bylo, že lidé zkoušeli veškeré prostředky, jak se vyhnout fixním cenám ustanoveným v zákonech a sedláci prodávali jen tak málo svojí produkce, kolik mohli. To zintenzivnilo nedostatek a lidé ve velkých městech začali být odkázáni na příděly. Byly vydány přídělové lístky, které měly zajistit držiteli určité množství chleba, cukru, mýdla, vlny či uhlí za oficiální ceny, což by pokrylo naléhavé potřeby.[13]

 Přišlo se však na to, že Maxima, se svými čtyřmi zjevenými pravidly, nemohou fungovat dobře. A to ani za pomoci těch nejpřísnějších opatření. Ve větší části Francie se dost dobře nedala vynutit. Co se týče zboží zahraničního původu, nebo zboží, do jehož produkce vstupovalo nějaké zboží zahraničního původu, válka zvýšila jeho cenu vysoko nad cenu povolenou prvním pravidlem. Obchodníci tudíž nemohli toto zboží prodávat za cenu požadovanou zákonem, aniž by se tím zruinovali. Výsledkem bylo, že jich mnoho zanechalo obchodu a ten zbytek nutil platit kupující enormní částky z toho přirozeného důvodu, že při prodeji a obchodování riskovali svůj vlastní život. A to, že takové obavy nebyly rozhodně bezdůvodné, můžeme vidět z denních seznamů odsouzených pod gilotinu, kde často figurují jména lidí obviněných z porušení zákona Maxim. Výroba tak byla velmi omezena a často znemožněna a zemědělství bylo potlačeno. K nalezení zboží, které začali sedláci a obchodníci ukrývat, byla založena výzvědná síť a slíbena odměna informátorům ve výši jedné třetiny z hodnoty nalezeného zboží. Pro šíření teroru soudní tribunál ve Strassburgu nařídil zničit obydlí každého, kdo by se pokusil prodat za cenu vyšší, než byla stanovena zákonem. Sedlák často zjistil, že se mu nevyplatí prodat za cenu požadovanou zákonem, ale když se snažil zadržovat svoje obilí nebo dobytek, často mu byly uzmuty násilím a mohl mluvit o štěstí, když se mu nakonec povedlo vyváznout s holým životem.[14]

 Konvent se také nadále snažil rozetnout gordický uzel. Nařídil, že jakákoliv osoba, prodávající pouze za zlaté či stříbrné mince nebo činící jakékoliv rozdíly mezi kovem a papírem, má být uvězněna v řetězech na šest let: kdokoliv by odmítl přijmout platbu dluhu v asignátech, nebo přijal asignáty s diskontem oproti kovu, zaplatí pokutu tři tisíce franků při prvním takovém prohřešku, podruhé zaplatí šest tisíc franků a bude uvězněn na dvacet let v řetězech. Později, 8. září 1793, byl trest za takové přestupky zvýšen na smrt a konfiskaci veškerého majetku a byla nabídnuta odměna za informace o každé takové kriminální transakci. Vrchol násilností nastal, když v květnu 1794 Konvent uzákonil smrt pro každou osobu usvědčenou z toho, že se „zeptala před tím, než byl uzavřen obchod, v jakých penězích bude platba provedena“. To nebylo vše. Ministr financí Cambon brzy viděl, že nejhorším nepřítelem jeho politiky jsou zlato a stříbro. Tudíž pod jeho vedením Konvent 13. listopadu 1793, pod těmi nejhroznějšími tresty, zakázal veškerý obchod s drahými kovy. Asi o rok později přišlo zrušení samotných Maxim.[15]

 Je snadné pochopit, že zákony o Maximech byly naprosto logické. Kdykoli nějaký národ svěří svým zákonodárcům vydávání měny, která není směnitelná za standardní mince užívané v obchodě mezi civilizovanými národy, svěřuje jim zároveň pravomoc snížit nebo zvýšit hodnotu každé věci v držení kteréhokoliv občana. Ludvík XIV. prohlásil, že veškerý majetek ve Francii patří jemu, a to, co drží soukromé osoby, drží jen z jeho milosti a je to jako by tento majetek byl v jeho vlastních truhlicích. Ovšem také toto tvrzení bylo překonáno konfiskační pravomocí prováděnou v zemi, kde místo toho, aby ponechali měření hodnot na standardu společném pro celý svět, ponechají jeho zvyšování či snižování libovůli legislativců. Když je taková pravomoc udělena, pravomoc stanovovat ceny je v ní nevyhnutelně obsažena také.[16]

 Někdo by mohl tvrdit, že tato opatření byla nutná vzhledem k probíhající válce. Pro nic by se zřejmě nenašlo méně důkazů než pro takovou námitku. Válka se brzy pro Francii vyvíjela velmi úspěšně. Byla vedena z větší části na cizím území a vojska se živila množstvím kontribucí získávaných z okupovaných území. Tato válka byla jednou z těch, v níž ztráty jdou očividně na úkor budoucích generací a nejprve dochází, smutným způsobem, ke stimulaci obchodu a výroby. Hlavní vina za tato zla padá na oběživo celého národa; díky němuž všechny hodnoty neustále fluktuují; podnikání je znesnadňováno; obchodní energie je paralyzována; umírněnost podemleta; spořivost umenšena; extravagance podpořena a to vše vydáváním nesměnitelné měny. Zdravý způsob, jak pomocí obchodu uspokojit enormní požadavky Francie v prvních revolučních letech, byl představen opravdovým státníkem a rozumným finančníkem Du Pontem de Nemours na samotném počátku. Ukázal, že používat tentýž papír jako oběživo a jako prostředek k prodeji národních nemovitostí, je jako používat tentýž nástroj k holení a otvírání ústřic.[17]

 Padl argument, že hodnota asignátů klesala, protože nebyly dobře zajištěné, – že zajistit je vládními nemovitostmi bylo stejně marné, jako když Spojené státy při finančních potížích ve svém ranném období zajistily bankovky svými pozemky. Tato námitka je naprosto chybná. Vládní pozemky v naší zemi byly daleko od center kapitálu a bylo obtížné byť se tam jen dostat; francouzské národní nemovitosti byly blízko center – dokonce i přímo v centrech – a každý je mohl snadno prozkoumat. Naše pozemky byly neproduktivní divočinou; jejich byly zúrodněné a produktivní, jejich průměrná produktivita na trhu v obvyklém období byla tři až čtyři procenta.[18]

 Bylo také namítáno, že pokus zajistit asignáty vládními nemovitostmi selhal díky obecnému nedostatku důvěry v trvání nové vlády a vlastnických titulů od ní získaných. Každý důkladnější student tohoto období musí vědět, že to je zavádějící tvrzení. Vše ukazuje na to, že velká většina francouzské populace měla až fanatickou důvěru ve stabilitu nové vlády během větší části revolučního období. Ti, kteří neměli důvěru v bezpečnost asignátů, stejně jako ti, kteří neměli důvěru k papírovým penězům Spojených států během naší Občanské války, tvořili jen malou menšinu. A ačkoliv existovaly pochybnosti ohledně investic do francouzské půdy, francouzský lid měl jistě stejnou důvěru v bezpečnost držení vládní půdy jako jakýkoliv lid může mít při velkých emisích vládních dluhopisů: je dokonce jisté, že mohl mít daleko větší důvěru v půdu, jakožto jistinu, než obvykle  mají moderní národy při velkých emisích dluhopisů obdržených za platbu nesměnitelným papírem. Existoval jeden prostý fakt, na který poukázal John Stuart Mill, díky kterému bylo pro většinu lidí asignáty obtížné převést na nemovitosti: a to byl ten, že velká většina lidí si zkrátka nemohla dovolit investovat mimo svůj obor a svoje působiště.

 A tak jsme viděli, jak lehce se národa zmocnily ty nápady, které se tak snadno dají rozvinout ze systému papírových peněz; nápad, že běžné vládní potřeby mohou být legitimně uspokojeny prostřednictvím tiskařského lisu; že se takto vláda může obejít bez daní. Následkem toho se tiskařský lis stal jediným zdrojem, který vládě zůstal a vzrůstající objem papírových peněz byl každým dnem patrnější.

 Mnohé bezpochyby překvapí zjištění, že navzdory těmto evidentním výsledkům nadměrného vydávání peněz, starý pokřik o „nedostatku oběživa“ nikdy neutichnul; nedlouho po každé emisi, jedno jak veliké, se objevil znovu a s větší silou než dříve.

 Každý rozumný student finanční historie ovšem dobře zná tento fenomén, který se objevuje při každé takové emisi oběživa – protože je v souladu s přirozenou zákonitostí. Reálné problémy nevězí v nedostatku peněz a dřívější problémy se tak objeví znovu, jakmile se ceny přizpůsobí novému objemu oběživa. Mezi emisí a tímto přizpůsobením ovšem dojde k malému oživení obchodu a obvykle se zvýší objem úvěrů.[19]

 V srpnu 1793 se objevila nová zpráva od Cambona. Nikdo, kdo jí čte, nemůže nebýt ohromen tou směsí schopností a bláznovství. Jeho plán, jak se vypořádat s veřejnými dluhy, přežil všechny změny režimu té doby, ale jeho naložení s inflační měnou bylo naprostým selháním. Proti Du Pontovi, který přesvědčivě ukázal, jak divoké rozmnožování papírových peněz vede přímo ke zkáze, Cambon unesl většinu na velkých shromážděních a v klubech čirou smělostí – smělostí zoufalce. Vášeň v podpoře asignátů se stala jeho náboženstvím. Národní Konvent vydal v roce 1793 celkem přes 3 miliardy asignátů, z čehož asi 1,2 miliardy byly uvedeny do oběhu. A přesto Cambon pevně trval na tom, že zabezpečení papírové měny je dokonalé. Vrchol jeho vášně nastal tehdy, když jako aktiva národní pokladny započítal reparace, které, jak prohlásil, Francie jistě obdrží po svém budoucím vítězství nad národy, s nimiž je ve válce. Jako vlastenecké přesvědčení to bylo obdivuhodné; jako základ pro financování smrtící.[20]

 Vyzkoušel asi vše. Zavedl velmi propracované schéma získávání prostředků, které ve spojení se systémem emisí dalo vzniknout tomu, co bylo v té době známé jako „schéma interkonvertibility“. Rozličnými druhy přesvědčování a nátlaku – s gilotinou vždy výhružně stojící v pozadí – se snažil přimět držitele asignátů, aby je vyměnili za státní dluhopisy nesoucí úrok pět procent, když všichni rozuměli tomu, že jakmile bude třeba splácet, bude vydáno více papíru. Vše bylo marné. Oficiální statistiky ukazují pokračující pokles asignátů. Nucené půjčky, které stáhly do státní pokladny miliardu v papíru, zbrzdily tento pád, ale pouze na okamžik. „Interkonvertibilní schéma“ mezi měnou a dluhopisy selhalo stejně, jako selhalo „interkonvertibilní schéma“ mezi měnou a půdou.[21]

 Účinnějším opatřením byl zákon konfiskující majetek všech Francouzů, kteří opustili Francii po 14. červenci 1789 a dosud se nevrátili. To dodalo novou záruku pro papírové peníze.

 O této rozsáhlé kapitole finančního bláznovství se někdy mluví, jako by byla následkem přímého jednání lidí naprosto nezkušených ve světě financí. To je ovšem hrubá chyba. To, že divocí snílci sehráli rozhodující úlohu při zavedení systému papírových peněz je pravdou; že ho spekulanti a zainteresovaní finančníci zhoršili je také pravdou; ale muži, kteří třímali otěže francouzských financí během Vlády Teroru a prováděli tyto experimenty, které se nám dnes zdají tak monstrózní, aby zachránili sebe a svou zemi před povodní, jež vše unášela k finanční zkáze, byli obecně počítáni mezi nejzkušenější finančníky v Evropě. Zvláště Cambon se řadil k předním expertům. Katastrofální výsledky veškeré jeho odvahy a schopností při pokusu postavit se proti záplavě papírových peněz ukazují, jak bezmocní jsou ti nejzručnější mistři finančních kouzel při usměrňování proudu v kalamitě papírových peněz, jakmile je jednou spuštěna; a jak zbytečná jsou veškerá opatření, která mohou být zavedena, pokud jsou v rozporu se základním přirozeným zákonem.

 Měsíc po měsíci, rok po roku, nové emise stále pokračovaly. Mezitím bylo podniknuto všechno možné pro udržení hodnoty papíru. Městští radní v Métách složili slavnostní přísahu, že asignáty budou mít tu samou cenu jako by byly z kovu – ať už při nákupu nebo prodeji a množství dalších oficiálních institucí následovalo jejich příkladu. Ve shodě s těmi, kteří stejně jako pařížské trhovkyně věřili, jak to bylo napsané v jejich slavné petici, že „by měl být přijat zákon, který papírové peníze učiní stejně dobré jako zlato“, Couthon v srpnu 1793 navrhl a prosadil zákon, který trestal každou osobu, jež by prodala asignáty za méně než jejich nominální hodnotu, vězením na dvacet let v řetězech a později prosadil zákon, který učinil z investic Francouzů do zahraničí kriminální delikt trestaný smrtí.[22]

 K překvapení velké většiny Francouzů hodnota asignátů, poté, co pominula momentální vlna strachu, nebyla těmito opatřeními permanentně zvýšena. Naopak tento „zákonný“ papír byl zatvrzele poslušný přirozeného zákona financí, a jakmile byla vydána další emise, jeho hodnota se snížila. Zdálo se dokonce, že papírové peníze mají magickou moc přeměnit prosperitu v těžkosti a dostatek v hladomor. Rok 1794 byl výjimečně úrodným: a přesto s nastávajícím podzimem přišel nedostatek zásob a se zimou přišly nepokoje. Důvod je ovšem prostý a sekvence příčin a následků v této historii je absolutně logická. Nejprve Shromáždění vydalo inflační měnu a dramaticky zvýšilo ceny. Poté bylo nuceno zavést arbitrární cenové stropy na výrobky nezbytných životních potřeb. Tyto stropy, jakkoliv mohly vypadat vysoké, brzy byly níže než reálné náklady na výrobu; mnozí sedláci tudíž buď zaseli méně, nebo svojí produkci vůbec nedodali na trh.[23] Jako obvykle, v takových situacích, byly příčiny potíží hledány všude jinde, jen ne na pravém místě. Ve všech částech země byla přijata ta nejpřísnější opatření, která měla donutit sedláky dodat zboží na trh, mlynáře ho semlít a obchodníky ho prodat.[24] Emise papírových peněz pokračovaly. Na konci roku 1794 bylo v oběhu 7 miliard v asignátech.[25] V květnu 1795 to již bylo 10 miliard, v červenci 14 miliard; a hodnota sto franků v papíru postupně klesala na čtyři franky ve zlatě, poté na tři a poté na jeden a půl.[26] Podivné se ovšem zdálo, že ačkoliv toto znehodnocování rychle pokračovalo, opět se dostavilo očividné oživení obchodní aktivity. Mnoho nadějí se upínalo k faktu, že, navzdory poklesu cen papíru, byl výjimečně živý obchod se všemi druhy trvalého majetku. Každý předmět trvalé hodnoty, který byli někteří lidé v nouzi ochotni prodat, byli jiní vypočítaví lidé ochotni koupit a zaplatit dobrou cenu v asignátech.  Zanedlouho se však přišlo na to, že tohle je pouze jeden z nejznepokojivějších výsledků působení přirozeného zákona, který vždy vstupuje do hry za takových okolností. Je to zkrátka aktivita té bystřejší části lidí, kteří se snaží vyměnit své papírové peníze za cokoliv, co si zachová hodnotu, do doby kolapsu, který předvídají. Tato obchodní aktivita je zkrátka symptomem choroby, kdy se ti vypočítavější zbavují asignátů a nakládají je na bedra lidové masy.[27]

 Zajímavé je podívat se uprostřed toho všeho na působení dalšího prostého zákona financí. Vězení, gilotiny, dvacet let v řetězech za prodej papíru za menší než nominální hodnotu, smrt pro investory do zahraničních cenných papírů, vše bylo bezmocné. Národní Konvent, bojující proti celému světu a proti revoltám na vlastní půdě ukázal titánskou sílu, ale v boji proti jednomu prostinkému přirozenému zákonu byl ve své slabosti politováníhodný. Louis d’or zůstával na trhu jako strážce, který každý den s neomylnou přesností odhaluje pokles hodnoty asignátů; strážce, který nejde podplatit ani zastrašit. Stejně úspěšně se mohl Národní Konvent snažit zastrašit námořní kompas, aby přestal ukazovat sever. 1. srpna 1795 měl tento zlatý louis (25 franků) cenu 920 papírových franků; 1. září 1200 franků; 1. října 2600 franků; 1. prosince 3050 franků. V lednu 1796 měl cenu 7200 franků, čili jeden frank ve zlatě měl cenu 288 franků v papíru. Ceny veškerých komodit stouply téměř úměrně.[28] Spisy z této doby nám mohou odhalit některé zajímavé detaily. Thibaudeau ve svých Memoárech mluví o libře cukru za 500 franků, mýdla za 230 franků, svíček za 140 franků. Mercier ve svých živoucích obrazech Francouzské metropole tohoto období zmiňuje 600 franků jako cenu za jednu jízdu fiakrem a 6000 jako útratu za jeden den. Příklady z jiných zdrojů jsou následující: - cena mouky stoupla ze dvou franků v roce 1790 na 225 franků v roce 1795; cena páru bot z 5 franků na 200; cena klobouku ze 14 franků na 500; másla na 560 franků za libru a medu na 900 franků.[29] Ceny všeho tedy enormně vzrostly kromě ceny práce. Jak byly manufaktury zavírány, mzdy poklesly, a jediný fakt, který je později držel nahoře, se zdál být ten, že mnoho pracovníků bylo odvedeno do armády. Z tohoto politováníhodného stavu věcí povstal obrovský podvod. Lidé, kteří předvídali tyto výsledky a zadlužili se, samozřejmě mohli oslavovat. Ten, kdo si v roce 1790 vypůjčil 10 000 franků, mohl svůj dluh v roce 1796 zaplatit přibližně ekvivalentem 35 franků. Vznikaly zákony, aby čelily tomuto zneužití. Už v roce 1794 byl navržen plán, zveřejňovat oficiální „tabulky znehodnocení“, podle nichž by se vyrovnávaly dříve sjednané dluhy, ovšem to se ukázalo jako marné. 18. května 1796 si v Národním Konventu stěžoval jeden mladík, že jeho starší bratr, který zdědil nemovitosti po jejich otci, vyplatil ostatním dědicům jejich podíly v asignátech, a že on tudíž dostal, sotva jednu tří setinu reálné hodnoty svého podílu.[30] Aby se vypořádali s případy jako tento, přijali poslanci zákon, který zaváděl „poměrné měřítko“. Jako standard hodnoty asignátu byl určen ten stav, kdy jich bylo v oběhu 2 miliardy, a zákon určil, že při placení dluhů se má přičíst 25% k částce původně vypůjčené za každých dalších 500 milionů přidaných do oběhu. V souladu s tímto zákonem člověk, který si vypůjčil 2 000 franků v době, kdy byly v oběhu 2 miliardy a vracel je v době, kdy bylo v oběhu 2,5 miliardy, by svému věřiteli zaplatil 2500 franků. Toto opatření samozřejmě přineslo nové zlo a ještě horší, pokud je to možné, než to předchozí.[31]

 Přirozeně se vkrádá otázka: Na koho toto znehodnocení měny dopadlo především? Když tato měna spadla na jednu tří setinu své nominální hodnoty a poté už byla zcela bezcenná, ve kterých rukou jí skončilo nejvíce? Odpověď je jednoduchá. Použiji zde slov moudrého historika, kterého jsem již citoval: „Před koncem roku 1795 byly papírové peníze téměř výhradně v rukou pracujících tříd: zaměstnanců a lidí malých prostředků, jejichž majetek nebyl dostatečně velký, aby si mohli dovolit investovat do zboží nebo národních pozemků.[32] Finančníci a lidé s většími prostředky byli dost předvídaví na to, aby uložili tolik prostředků, kolik jen bylo možné, do věcí s trvalejší hodnotou. Pracující neměli takovou předvídavost, schopnosti ani prostředky. Na ně nakonec dopadla veškerá tíže ztráty. Po prvním kolapsu se ozval křik trpících. Cesty a mosty byly zanedbány; mnoho manufaktur bylo zavřeno v čiré bezmoci… Nikdo necítil jakoukoliv důvěru v budoucnost v jakémkoliv ohledu; jen hrstka si troufla na obchodní investice s nějakým delším výhledem a bylo pokládáno za bláznovství odpírat si potěšení, která mohl člověk získat okamžitě – akumulovat nebo spořit pro tak nejistou budoucnost“.[33]

 Tento finanční systém byl doprovázen politickým systémem o nic méně nepředvídatelným, a oba systémy navzájem prohlubovaly svoje chyby. Divocí radikálové, kteří poslali pod gilotinu nejprve všechny Royalisty, poté všechny vůdčí Republikány, nyní bojovali mezi sebou a jednotlivé frakce odesílaly jedna druhou stejným směrem: Hébertisté, Dantonovci, Robespierrovci, následovaly jedna po druhé v rychlém sledu. Poté, kdy tito demagogové a tvůrci frází takto odešli ze scény, dostala se v říjnu 1795 k moci nové vláda – tvořená hlavně přeživšími členy předchozích skupin, kteří odhodili své principy a skrupule – Direktorium. Nalezli zemi zcela zbídačenou, a jediný zdroj příjmů, který měli v té chvíli k dispozici, bylo vytištění více papíru a jeho vydání ještě za mokra přímo z lisu. Tyto nové emise byly větší, než všechny předchozí a byly již prováděny bez schválení zákonem. Objevily se stížnosti, že armáda tiskařů a rytců nedokáže uspokojit poptávku po asignátech -  že dokáží vyrobit maximálně sedmdesát milionů denně, zatímco vláda denně utrácí osmdesát až devadesát milionů. Čtyři miliardy franků byly vydány během jediného měsíce, o měsíc později tři miliardy a další měsíc opět čtyři miliardy, dokud nebylo celkem vytištěno přes 35 miliard. Kupní síla tohoto papíru již nebyla téměř žádná. 22. prosince 1795 bylo uzákoněno, že celkově vydané množství bude omezeno na 40 miliard, včetně všeho, co bylo vydáno před tím, a že poté budou měděné tiskařské pláty rozbity. Navzdory tomu bylo vytištěno ještě 10 miliard navíc. 18. února 1796 v devět hodin ráno, za přítomnosti velkého davu, byly tiskařské stroje, pláty a papír vyneseny na Vendomské náměstí a na místě, kde dnes stojí Napoleonův sloup, byly slavnostně rozbity a spáleny.

 Krátce poté se objevila Camusova zpráva, že celkový objem vydaných papírových peněz, za méně než šest roků revoluční vlády, byl přes 45 miliard franků; z čehož přibližně 6 miliard bylo anulováno či spáleno a na konci katastrofy tak je v oběhu přibližně 40 miliard. Byl také nejvyšší čas ukončit tento systém, jelikož zlatý „louis“, tedy pětadvacet franků v kovu, jak jsme viděli, měl v únoru cenu 7200 franků a při posledním kótování jeho cena neklesla pod 15 000 franků v papírových penězích – tedy jeden frank ve zlatě měl nominální cenu 600 papírových franků.

 Takové tedy byly výsledky vlády radikálů a snílků.[34]

Pozn.:

1) Důkazy o tomto a dalších poklesech kupní síly asignátů viz. Caron, „Tableaux Dépréciation du papier-monnaie,“ Paříž, 1909, str. 386.

2) Viz zvláště „Discours de Fabre d’Eglantine,“ v „Moniteuru“ 11. srpna 1793; také debata v „Moniteuru“ 15. září 1793; také Prudhommova „Révolutions de Paris.“ Množství argumentů ve stejném duchu, viz množství pamfletů, novinových článků a proslovů během „greenbackového šílenství [Greenback Craze]“ a úsilí o neomezenou ražbu stříbra ve Spojených státech.

3) Viz Caron, „Tableaux Dépréciation du papier-monnaie,“ str. 386.

4) Von Sybel, díl I, str. 509, 510, 515; také Villeneuve Bargemont, „Histoire de l’Economie Politique,“ díl II, str. 213.

5) Kupní síla peněz v té době viz Arthur Young, „Travels in France during the Years 1787, 1788 a 1789.“ Poznámky o malých denominacích s příklady satirických veršů na ně psaných viz Challamel „Les Français sous la Révolution.“ str. 307, 308. Viz také Mercier, „Le Nouveau Paris,“ vydání 1800, kapitola CCV, nazvaná „Parchemin Monnaie.“ Série těchto malých bankovek je k nahlédnutí ve Whitově sbírce v knihovně Cornellovi university. Jsou zašpiněné a velmi opotřebované, jelikož byly ale vytištěny na pergamen, zůstávají dodnes čitelné. Vydaná čtvrt sou viz. Levasseur, str. 180.

6) Viz Levasseur, díl I, str. 176.

7) Chaumetův brilantní výčet falešných důvodů pro pokles měny viz Thiers, Shoberlův překlad vydaný Bentleyem, díl III, str. 248.

8) Tyto fluktuace viz Caron, ibid, str. 387.

9) Jeden z certifikátů nucených půjček je k nahlédnutí ve Whitově sbírce v knihovně Cornellovy university.

10) Detaily těchto transakcí viz Levasseur, ibid, díl I, kapitola 6, str. 181. Originály těchto bankovek nesoucích portrét Ludvíka XVI jsou k nahlédnutí ve Whitově sbírce v knihovně Cornellovy university. Jejich perfektní fotografie viz Dewarmin, „Cent Ans de numismatique Française,“ díl I, str. 143-165.

11) Pro tvrzení ukazující na neklid a nepořádek, jenž přinutil Konvent k zavedení „Maxim“ viz Levasseur, díl I, str. 188-193.

12) Viz Levasseur, ibid, díl I, str. 195-225.

13) Ukázky těchto lístků jsou k nahlédnutí ve Whitově sbírce v knihovně Cornellovy university.

14) Od těchto obvinění ke gilotině viz oficiálně zveřejněné rozsudky a také seznam obviněných ve Whiteově sbírce. Také seznamy denně vycházející v „Moniteuru.“ Výzvědný systém viz Levasseur, díl I, str. 194.

15) Viz Levasseur, ibid, díl I, str. 186. Argumenty, že Konvent k této drakonické legislativě nebyl veden nezbytností, ale svými despotickými tendencemi viz Von Sybelova „History of the French Revolution,“ díl III, str. 11, 12. Obecné rozpracování teorií, které byly základem „Maxim,“ viz Thiers; velmi zajímavý obraz od očitého svědka absurdit a bídy jimi způsobené viz Mercier, „Noveau Paris,“ vydání 1800, kapitola XLIV.

16) Pro souhrn ze zpráv výborů se seznamem článků pod tím zahrnutých a s rozličnými zajímavými detaily viz. Villeneuve Bergemont, „Histoire de l’Economie Politique,“ díl II, str. 213-239; také Levasseur, ibid. Kuriózní příklady velmi přísných trestů za velmi malá porušení zákonů vztahujících se k těmto záležitostem viz Louis Blanc, „Histoire de la Révolution française,“ svazek X, str. 144. Prohlášení Ludvíka XIV. viz „Memoirs od Louis XIV. for the Instruction of the Dauphin.“ Jednoduché představení způsobu, jakým se vykonávání této pravomoci stalo jednoduše konfiskací veškerého soukromého majetku ve Francii viz Mallet Du Pan, „Memoirs,“ Londýn 1852, díl II, str. 14.

17) Viz Du Pontovi argumenty, jak byly citovány Levasseurem.

18) Louis Blanc mluví o tomto faktu jako o dostatečném důkazu nadřazenosti francouzských asignátů nad americkou Kontinentální měnou. Viz jeho „Histoire de la Révolution française,“ svazek XII, str. 98.

19) Viz Sumner, ibid, str. 220.

20) Viz Levasseur, ibid, díl I, str. 178.

21) Viz Cambonova „Zpráva,“ 15. srpna 1793, str. 49-60; také „Nařízení z 24. srpna 1793,“ oddíl 31, kapitoly XCVI-CIII. Také, „Tableaux de la dépréciation de papier monnaie dans le department de la Seine.“

22) Příklad Mét a dalších měst viz Levasseur, ibid, díl I, str. 180.

23) Viz Von Sybel, díl III, str. 173.

24) Viz Thiers; detailní příklady kuriózních opatření zavedení k donucení sedláků a obchodníků, aby dodali zboží na trh viz Senior, Předná

předchozí kapitola
zpět na knihu
následující kapitola

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed