II. Jak vznikla inflace a co přinesla

 Na počátku roku 1789 se francouzský národ nacházel v hlubokých finančních potížích: byly zde tíživé dluhy a vážný deficit.

 Ohromná reforma, podniknutá v tomto období, ačkoliv přinesla trvalé požehnání politické, byla dočasným zlem pro finance. Existovala všeobecná ztráta důvěry v obchodních kruzích; kapitál prokázal svou příslovečnou plachost a stáhl se do ústraní, nakolik to jen bylo možné; země se nacházela ve stagnaci.

 Státnická opatření, opatrný dohled a moudrá správa by bezpochyby dříve či později vedly k obnově důvěry, návratu kapitálu a znovuobnovení obchodu; to by však vyžadovalo trpělivost a sebezapření, která jsou v lidských dějinách nejvzácnějším produktem politické moudrosti. Jen málo národů je schopných takových ctností; a Francouzi mezi nimi tenkráte nebyli.[2]

 Existuje všeobecné hledání nějaké zkratky vedoucí k prosperitě: tak se zrodil i nápad, že země potřebuje více oběživa, rychle následovaný voláním po zavedení papírových peněz. Ministrem financí byl v této době Necker. Jeho schopnosti finančníka byly uznávány mezi bankéři po celé Evropě, ale měl také něco navíc: smysl pro vlastenectví a osobní morální integritu. Obtíže, před kterými stál, byly obrovské, ale on pevně usiloval o to, aby Francie zůstala v peněžních záležitostech věrná těm principům, které obecná zkušenost dnešní doby shledala být jedinou cestou k národnímu zabezpečení. Jak obtíže vzrůstaly, Národní shromáždění se od něho odvrátilo a brzy se mezi jeho členy objevil staronový nápad na zavedení papírových peněz: řečníci na veřejných shromážděních, v klubech a v Národním shromáždění chválili tento všelék jako způsob, kterak „si zajistit zdroje bez placení úroku”. Novináři se tohoto nápadu chytili a zobrazovali jeho nádheru, a mezi nimi zvláště Marat, který ve svých novinách Přítel lidu útočil proti Neckerovi a popisoval ho jako darebáka, snažícího se obohatit z veřejných peněz.

 Proti této tendenci vydávat nesměnitelné papírové peníze Necker zápasil, jak nejlépe dovedl. Dobře věděl, jaké to má konce, i kdyby návrhy byly zajištěny nejlepšími zárukami. Mezi těmi, kdo bojovali po jeho boku, byl Bergasse, poslanec za Lyon, jehož pamflety proti vydávání papírových peněz měly širší vliv. Kdokoliv, kdo by dnes četl tato proroctví zkázy, kterou přinese papírová měna, byl by jistě připisoval jejich autorovi zázračnou předvídavost, ačkoliv je jasné, že jejich prorocká síla pramení jednoduše ze znalosti přirozených zákonů, jak je odhaluje historie. Tendence k emisím papírových peněz se ovšem stala natolik silnou, že se objevila snaha vzdorovat jí kompromisem: a na přelomu let 1789/1790 se v Národním shromáždění začalo diskutovat o vydání papírových peněz krytých pozemkovým majetkem církve, který měl být za tímto účelem zkonfiskován. Mělo se ovšem postupovat opatrně; vydané peníze měly mít z větší části denominace znějící na 1000, 300 a 200 livres, tedy příliš vysoké, aby byly užívány v běžných každodenních transakcích, ale v příhodné formě pro nakupování církevní půdy; mimoto měly nést úrok, a to mělo jejich držitele přimět k jejich hromadění. Národní shromáždění tudíž zarazilo vydávání menších denominací.

 Vzpomínky na zkázu, jakou přineslo nadměrné vydávání malých peněz v dřívějších dobách, byly dosud živé. Přesto tlak směrem k lidové měně pro obecné užívání stále sílil. Finanční výbor Národního shromáždění podal zprávu, že „lid požaduje nové oběživo“; že „oběh papírových peněz je nejlepší možností“; že „je nejsvobodnější, protože odpovídá vůli lidu“; že „připoutá zájmy občanů k veřejnému blahu“.

 Zpráva apelovala na patriotismus francouzského lidu takto: „Ukažme Evropě, že rozumíme svým vlastním zdrojům; vydejme se okamžitě po široké cestě k našemu osvobození, místo abychom se vlekli po mučivé a obskurní cestě dílčích půjček“. Zpráva končí doporučením vydat papírové peníze v celkovém množství maximálně čtyři sta milionů livres a námitky proti menším denominacím byly puštěny ze zřetele. Typická byla pro debatu v jejich rozličných fázích prohlášení pana Martineaua. Ten se hlasitě a dlouho hlásil k papírovým penězům a jeho jedinou obavou bylo, že jich Výbor vydá málo; prohlašoval, že obchod stagnuje a to pouze díky nedostatku oběživa; že papírové peníze by měly být zákonným platidlem; že Národní shromáždění by se mělo povznést nad předsudky, které způsobilo selhání papírových peněz Johna Lawa před několika desetiletími. Jako každý obhájce nesměnitelných papírových peněz tehdy i dnes, si zřejmě myslel, že se přirozené zákony, od dob předchozí katastrofální emise, změnily. Říkal: „Papírové peníze jsou nebezpečné jenom v despotismu; podporují korupci; ale v národě vládnoucím ústavní formou, který se sám postará o jejich emisi, který sám určí jejich množství a použití, takové nebezpečí již nehrozí“. Poukazoval na to, že peníze Johna Lawa nejprve obnovily prosperitu, ale neštěstí a zkáza, kterou způsobily, vzešla z jejich pozdější nadměrné emise, a že taková nadměrná emise je možná pouze v despotismu.[3]

 Pan de la Rochefoucauld vyslovil svůj názor, že „asignáty vyženou kov ven z truhlic, kde je nyní hromaděn a zadržován“.[4]

 Na druhé straně Cazalès a Maury dokazovali, že výsledek může být katastrofální. Nikdy pravděpodobně politické proroctví nedošlo přesnějšího naplnění ve všech aspektech, jako děsivý obraz vykreslovaný v Cazalèsových proslovech v této debatě. Přesto byla tendence k papírovým penězům silnější a silnější; Petion předvedl brilantní řečnický výkon ve prospěch zprávy a Neckerův vliv se postupně snižoval.

 Silný politický argument byl přidán k argumentům finančním. Národní shromáždění bylo odhodláno zkonfiskovat rozsáhlý majetek francouzské církve, trpělivě akumulovaný po patnáct století. Existoval okázalý pozemkový majetek na venkově, biskupské paláce a klášterní budovy ve městech; dohromady něco mezi jednou čtvrtinou a jednou třetinou veškerého nemovitého majetku ve Francii, o celkově odhadované hodnotě alespoň dvě miliardy livres. Několika rozsáhlými údery se tohle vše stalo národním majetkem. Očividně si žádná vláda nikdy nezajistila solidnější základnu pro jasnou finanční budoucnost.[5]

 Existovaly dva důvody, proč si francouzští státníci přáli rychle rozprodat tuto půdu. Zaprvé finanční důvod – získat peníze na splácení dluhů. Zadruhé politický důvod – distribuovat tyto pozemky mezi střední třídu a tak jí připoutat k Revoluci a k vládě, která jí tento majetek dala.

 Bylo tedy naléháno na vydání čtyř set milionů v papíru (nikoliv ve formě úrok nesoucích dluhopisů, jak zněl dřívější návrh, ale ve formě bankovek, jak velkých, tak malých denominací), což by dalo vládě prostředek, kterým by okamžitě mohla platit a ulehčit si z nezbytných národních potřeb; že poté, co se tyto papírové peníze dostanou do oběhu, budou stimulací pro obchod; že dají velkým i malým kapitalistům prostředek ke koupi církevních nemovitostí, a že tímto způsobem bude národ moci platit své dluhy a také získá fond, z něhož bude moci financovat své další potřeby. Nikdy nebyla teorie svůdnější, jak pro finančníky, tak pro státníky.

 Bylo by velkou chybou si myslet, že francouzští státníci či francouzský lid si nebyli vědomi nebezpečí číhajícím v emisi nesměnitelných papírových peněz. Bez ohledu na to, jak umně byla předváděna jejich světlá stránka, rozumní lidé ve Francii si pamatovali také její temnou. Ze zkušenosti učiněné před sedmdesáti lety věděli velmi dobře o obtížích a nebezpečích měny, která není pevně ukotvená a kontrolovaná. Poučili se, jak snadné je jí emitovat; jak těžké je zabránit nadměrné emisi; jak svůdná cesta vede k pohlcení majetku lidí pracujících a málo majetných; jak těžce dopadá na ty s fixním příjmem, výplatou či mzdou; jak dává vzniknout, na troskách prosperity všech lidí s hubeným jměním, třídě zhýralých spekulantů; jak nejprve stimuluje nadprodukci a poté zanechá veškerý průmysl ochablý; jak ničí spořivost a nechává rozvinout politickou a společenskou nemravnost. To vše se Francie bolestně naučila z vlastní zkušenosti. Mnoho lidí, kteří byli tehdy ještě naživu, pocítilo na vlastní kůži výsledky takového experimentu – vydávání papírových peněz Johnem Lawem, mužem, který je dodnes považován za jednoho z nejgeniálnějších finančníků, jaké svět poznal; a v Národním shromáždění seděli mnozí, kteří mu vděčili za bídu svých rodin. Ztěží by se ve Francii našel člověk, který by nezaslechl kletbu na adresu těch, kdo emisí papíru způsobili jednu z nejhroznějších katastrof, jaké Francie do té doby zažila.[6]

 Nebyl to pokus o teatrální představení, ale přirozený motiv, co vedlo rozumného státníka k tomu, aby během debaty zdvihl kus těchto starých papírových peněz a prohlásil, že je nasáklý krví a slzami jejich otců.

 A bylo by také chybou se domnívat, že Národní shromáždění, které diskutovalo o této záležitosti, bylo složeno pouze z divokých revolucionářů; takový závěr by byl velmi vzdálen faktům. Jakýkoliv mohl být charakter mužů, kteří vládli Francii poté, žádný rozumný student historie nemůže popřít, navzdory všem argumentům a úšklebkům reakčních státníků a historiků, že se v dějinách sešlo jen málo tak jasnozřivých zákonodárných orgánů, jako bylo první francouzské ústavodárné shromáždění. Byli v něm muži jako Sieyès, Bailly, Necker, Mirabeau, Talleyrand, Du Pont de Nemours a množství dalších, kteří v rozličných vědních odvětvích a v politickém světě již prokázali, a také poté měli prokázat, že patří mezi nejsilnější a nejchytřejší muže, které kdy Evropa viděla.

 Ale směřování k papírovým penězům se stalo neodolatelným. Bylo neustále a s velkou silou naléháno na to, že pokud nějaký národ může papírové peníze bezpečně vydávat, tak Francie je nyní tím národem; že se plně poučila ze zkušenosti s Johnem Lawem; že má nyní ústavní vládu kontrolovanou osvíceným a vlasteneckým lidem – ne, jako tomu bylo ve dnech absolutní monarchie, kontrolovanou politickými dobrodruhy; že je nyní schopná zajistit každou livre papírových peněz fiktivní zástavou na pozemkový majetek o daleko vyšší hodnotě, než kolik bude vydáno peněz; že v čele s muži jako Bailly, Mirabeau a Necker se nemohou stát finanční omyly a zločiny, jaké Francie utrpěla za Johna Lawa, regenta vévody Orleánského a kardinála Duboise.

 Řečnické umění převládlo nad vědou a zkušeností. V dubnu 1790 byl vydán finanční dekret nařizující emitovat čtyři sta milionů livres v papírových penězích, zajištěných zkonfiskovaným církevním majetkem. Debaty o tomto prvním dekretu a zákonu, jenž ho uváděl v platnost, byly nesmírně zajímavé; prominentními debatéry byli Necker, Du Pont de Nemours, Maury, Cazalès, Petion, Bailly a mnoho dalších. Diskuse to byla naprosto znamenitá; žádný člověk, který by si dal dnes práci si jí v „Moniteuru“ pročíst, by se jistě nemohl zbavit dojmu, že rozliční moderní historikové se dopustili křiklavé nespravedlnosti na těchto mužích, kteří se odvážili postavit se mezi Francii a její zkázu.

 Tato suma – čtyři sta milionů, tak ohromná ve své době – byla emitována v asignátech, což byly bankovky zajištěné příslibem produktivních nemovitostí a nesoucí svému držiteli úrok tří procent. Žádná nesměnitelná měna neměla vědečtější a praktičtější záruku své tvrdosti a své patřičné funkce ve veřejných financích. Na jedné straně se opírala o to, co je všeobecně pokládáno za to nejpraktičtější zajištění – zástavu na produktivní nemovitost o daleko vyšší hodnotě. Na druhou stranu, jelikož byla úročena, zdálo se to jako pádná záruka toho, že bude stažena z oběhu, jakmile se stane nadbytečnou.[7]

 Tak rychle, jak to jen bylo možné, byly bankovky uváděny do oběhu. Oproti těm emitovaným v době Johna Lawa, byly vyryty v uměleckém stylu. Aby podnítily loajalitu, byl doprostřed umístěn portrét krále; aby pozvedly veřejného ducha, obklopovaly ho vlastenecké nápisy a emblémy; aby stimulovaly veřejnou chtivost, byla na nich natištěna velikost úroku, který svému držiteli přinesou každý den; a to vše bylo umně ozdobeno pečetěmi a podpisy ukazujícími, že každý kus je pečlivě registrován a kontrolován.[8]

 Aby korunovalo svoje dílo a vysvětlilo výhody nové měny, rozhodlo Národní shromáždění vydat provolání k francouzskému lidu. V tomto provolání se mluví o tom, jak byl národ „tímto velkolepým opatřením zbaven veškeré nejistoty a veškerého zla úvěrového systému“. Předvídá se, že tato emise „přinese veřejné pokladně, obchodu a všem průmyslovým odvětvím sílu, hojnost a prosperitu“.[9]

 Je vhodné si připomenout některé z argumentů v tomto provolání: „Papírové peníze jsou bez vnitřní hodnoty bezcenné, pokud nepředstavují nějaký zvláštní majetek. Pokud by nepředstavovaly nějaký zvláštní majetek je nepřijatelné, aby v obchodě konkurovaly kovové měně, která má skutečnou hodnotu nezávislou na veřejném jednání; tudíž papírové peníze, které mají za svůj základ pouze veřejnou autoritu, vždy způsobily zkázu; to byl důvod, proč bankovky vydané Johnem Lawem v roce 1720 způsobily hrozné zlo a zanechaly pouze děsivé vzpomínky. Národní shromáždění Vás nechce vystavit stejnému zlu, a proto Vám dalo tyto nové papírové peníze s hodnotou odvozenou nejen od národní autority, ale od hodnoty skutečné a neměnné, hodnoty, která jim umožní úspěšně obstát v konkurenci proti samotným drahým kovům“.[10]

 Závěrečná deklarace je asi nejzajímavější: „Tyto asignáty nesoucí úrok budou brzy považovány za lepší, než jsou mince, které jsou dnes hromaděné, a tak je vtáhnou opět zpátky do oběhu“. Krále také přiměli, aby vydal prohlášení doporučující, aby lidé přijímali nové peníze bez námitek.

 To vše způsobilo velikou radost. Mezi jinými pan Sarot napsal otevřený dopis vydavateli žurnálu Národního shromáždění, který byl pak šířen po Francii. Pan Sarot vyjadřoval svou víru v prosperitu a slávu, které tato emise papíru přinese jeho zemi. Pouze jedna věc ho zlobí a to pamflet pana Bergasse proti asignátům; tudíž je po dlouhém argumentování a protestech připraven podat konečný důkaz své důvěry v papírové peníze a své skepse vůči předpovědím pana Bergasse a dalších. Pan Sarot slavnostně pokládá svůj dům, zahradu a nábytek na oltář vlasti a nabízí je k prodeji pouze za papírové peníze.

 Samozřejmě byli také odpůrci a to hlavně mezi duchovenstvem, které přirozeně odporovalo konfiskaci církevního majetku. Rozliční kněží pronášeli proslovy plné lítosti a závažných argumentů proti navrhovanému vydání papíru a zachovalo se jedno kázání, v němž se hrozí všem osobám přijímajícím nové peníze věčným zatracením. Ale velká většina francouzského lidu, která trpěla pod církevním útlakem tak dlouho, to brala jako mrskání ryby chycené na háčku a užívala si to jako zábavu.[11]

 První výsledky emise byly očividně takové, jak je optimisté očekávali: státní pokladna dostala mohutnou vzpruhu; část veřejných dluhů byla splacena; věřitelé byli povzbuzeni; úvěry se obnovovaly; běžné vládní výdaje byly uspokojeny a značná část peněz se tak dostala mezi lidi, obchod vzrostl a všechny obtíže se zdály být překonány. Neckerovy obavy, předpovědi Mauryho a Cazalèse se zdály naprosto pochybené. A je samozřejmě docela možné, že kdyby zůstalo jen u této jediné emise, jen málo finančního zla, které se později objevilo, by bylo pociťováno s takovou závažností; čtyři sta milionů vydaných papírových peněz by jednoduše vytlačilo z funkce stejné množství kovu. Brzy se však objevil další následek: doba se opět zhoršila; na konci září, pět měsíců po první emisi čtyř set milionů, vláda již všechno utratila a byla opět v krizi.[12]

 Nově objevená léčba přirozeně vytanula v myslích lidí. Po celé zemi se ozývalo volání po další emisi papíru; rozumní lidé si začali připomínat, co jim vyprávěli jejich otcové o svůdné cestě emitování papírových peněz v době Johna Lawa a také proroctví, která zazněla v debatě před první emisí asignátů o šest měsíců dříve.

 V té době odpůrci papíru předvídali, že jakmile bude nastoupena cesta inflace, národ nebude moci být zdrženlivý a bude následovat více emisí. Podporovatelé první emise tvrdili, že je to pomluva; lid má nyní kontrolu a může zastavit tyto emise kdykoliv si bude přát.

 Množství názorů v Národním shromáždění bylo tudíž chaotických: několik snílků mluvilo hlasitě a přímo ve prospěch papírových peněz; mnoho povrchních a lehkomyslných inklinovalo k tomu se podvolit; rozumnější byli odhodláni čelit tomuto proudu.

 Existoval jeden muž, který mohl ustát tento tlak: Mirabeau. Byl populárním idolem – velký řečník Národního shromáždění a o mnoho více – byl schopen provést národ skrze některá z nejhorších nebezpečí s neohrožeností téměř božskou; v rozličných konfliktech neukazoval jen řečnickou neohroženost, ale také úžasnou předvídavost. O jeho skutečném názoru na nesměnitelné peníze nemůže být pochyb. Bylo to mínění, které zastával každý opravdový státník před ním a po něm – v jeho zemi, v Anglii, v Americe, v každém moderním civilizovaném národě. V dopise Cerutti, napsaném v lednu 1789, píše o papírových penězích jako o „semeništi tyranie, korupce a klamu; skutečné mravní zkáze autority v deliriu“. V jedné ze svých prvních řečí v Národním shromáždění, když Anson pokradmu navrhl toto téma, nazval takové peníze „půjčkou ozbrojenému banditovi“ a řekl: „samotné slovo papírové peníze by mělo být jednou provždy vykázáno z našeho jazyka“. V soukromých dopisech psaných v této době ukazuje, že si byl plně vědom nebezpečí inflace. Podlehl však tlaku: částečně proto, že považoval za důležité rychle rozprodat vládní půdu lidem a umožnit tak vznik třídy drobných vlastníků půdy, kteří by byli svázáni s vládou, jež jim dala jejich vlastnický titul; částečně bezpochyby z lásky k okamžitému než vzdálenějšímu aplausu; a částečně kvůli vágní naději, že onen přísný a neúprosný zákon financí, který tvrdě trestal každou vládu emitující nesměnitelné peníze v jiných zemích a jiných dobách, by mohl nějakým způsobem Francii v této době ušetřit.[13]

 Toto téma bylo předneseno v Montesquieově zprávě ze dne 27. září 1790. Tato zpráva se s evidentní nechutí přiklonila k další emisi papíru. Pokračovala tvrzením, že původní emise čtyř set milionů se ukázala být úspěchem; že asignáty jsou ekonomické, ačkoliv je v nich jisté riziko; a jako vrchol přišlo prohlášení: „Musíme zachránit zemi“.[14]

 Při představení této zprávy Mirabeau pronesl jeden ze svých nejsilnějších proslovů. Přiznal, že se od počátku obával vydávání asignátů, nyní si však troufá je podpořit; zkušenost prý ukázala, že emise papírových peněz je velice užitečná; zpráva dokazuje, že první emise asignátů byla úspěchem; veřejné rozpočty byly zbaveny tlaku věřitelů; krach byl odvrácen a důvěra obnovena. Poté argumentoval, že mezi dnešními papírovými penězi a penězi Johna Lawa je podstatný rozdíl; francouzský národ se stal osvíceným a „podvodný klam již nemůže zmýlit vlastence a lidi při smyslech v těchto záležitostech“. Poté pokračoval: „Musíme dokončit, co jsme započali“, a vyhlásil, že musí dojít ještě k jedné velké emisi papírových peněz, zaručené národními pozemky a dobrou vůlí francouzského lidu. Aby dokázal praktičnost systému, mluvil o tom, že jakmile se stanou papírové peníze příliš hojnými, budou rychle pohlceny nákupy národní půdy; a učinil pozoruhodné srovnání mezi tímto samoregulačním systémem a vodou dopadajícím na zem, plynoucí v řekách do moře, vyzvednutou do oblak a opět dopadající na zem jako zúrodňující déšť. Předvídal, že členové Národního shromáždění budou ohromeni úspěchem papírových peněz, a že jich nikdy nebude příliš mnoho.

 Jeho teorie rostla, čím více o ní hovořil, jak je to u teorií papírových peněz běžné. Ke konci proslovu, ve vodopádu výmluvnosti, navrhl, aby asignáty byly vytištěny v množství dostatečném na splacení celého národního dluhu, a aby veškerá národní půda byla okamžitě připravena k prodeji. Takto se navrátí prosperita a všechny třídy shledají tuto dodatečnou emisi papírových peněz pravým požehnáním.[15]    

 Tento proslov byl často přerušován bouřlivými ovacemi; bylo jednomyslně schváleno, aby byl vytištěn a jeho kopie šířeny po celé Francii. Jeho impuls přetrval během celé následné diskuse; Gouy povstal a navrhl likvidaci národního dluhu 2,4 miliardy „během jediné velkolepé, jednoduché a skvělé operace“.[16] Tato operace měla spočívat ve vydání 2,4 miliardy v papírových penězích, které se měly stát zákonným platidlem, a měl být vydán zákon zakazující přijímat kov při nákupu národní půdy. Jeho demagogie ohromně rozkvétala. Navrhoval vydat apel k lidu, který, podle jeho vyjádření, „by měl sám schválit zákon v takto důležité věci“. Noviny z tohoto období, při popisu jeho proslovu, připojily tuto příznačnou poznámku: „Tato řeč byla odměněna hlasitým potleskem“.

 Odpověděl mu Brillat-Savarin. Upozorňoval na pokles hodnoty asignátů, který se již projevil. Snažil se dokázat Národnímu shromáždění, že přirozené zákony fungují stejně neúprosně ve Francii jako kdekoliv jinde; předvídal, že po nové emisi přijde pokles hodnoty asignátů o třicet procent. Je příznačné, že muž, který se tak odvážně postavil proti proudu nerozumu, zůstal světu znám jen díky své pověsti nejbrilantnějšího kuchaře, který kdy žil! Po něm mluvil Abbe Goutes, který prohlásil, což se může zdát groteskní těm, kteří znají dějiny nesměnitelné papírové měny v jakékoliv zemi, že nová emise papírových peněz „nám dodá oběživo, které uchrání morálku veřejnosti proti korupci“.[17]

 Do této debaty přinesli Neckerovu zprávu. Necker samozřejmě nebyl  velkým státníkem, kterého Francie zvláště v této době potřebovala. Nerozpoznal fakt, že národ vstupuje do velké revoluce, ale viděl, že existují jisté základní finanční principy, kterých se musí držet. Velmi vážně se tudíž pokoušel odvrátit Národní shromáždění od navrhovaných opatření; poukazoval na jiné metody, kterými by se dalo dosáhnout požadovaných výsledků, a předvídal velikou zkázu. Ale události se již valily příliš rychle. Jediným výsledkem bylo, že Necker byl odvržen jakožto muž patřící minulosti; zaslal svou rezignaci a navždy opustil Francii.[18] Demagogové se radovali z tohoto odchodu a jejich chór se nese novinami oné doby. Žádná slova nemohou dostatečně vyjádřit jejich opovržení člověkem, který nebyl schopen vidět výhody v naplnění státní pokladny pomocí tiskařského lisu. Marat, Hébert, Camille Desmoulins a celá masa demagogů, kteří je brzy následovali pod gilotinu, projevovali obzvláštní vítězoslavnou radost.[19]

 V pokračující debatě Rewbell zaútočil na Neckera, tvrdíce, že asignáty nejsou v paritě ke zlatu, protože jich ještě není dost; trval na tom, aby placení za veřejnou půdu bylo možné pouze v asignátech; a navrhl, aby byly všechny zvony v království roztaveny na drobné peníze. Le Burn útočil na celé toto schéma ve Shromáždění stejně, jako to dělal ve Výboru a prohlašoval, že tyto návrhy, místo aby národ vyvedly z krize, ho zruinují. Noviny té doby významně dodávají, že při jeho projevu se ozývalo mnoho reptání. Chabroud přišel s odpovědí. Řekl, že emise asignátů ulehčí lidem v jejich bídě a představil velmi elegantně svojí teorii papírových peněz a jejich základu: „Půda je zdrojem veškeré hodnoty; nemůžete distribuovat půdu jako oběžnou hodnotu, ale papír se může stát reprezentantem této hodnoty a je evidentní, že věřitelé našeho národa nebudou poškozeni jeho přijetím“. Na druhé straně se v „Moniteuru“ objevil velmi rozumný článek proti papírovým penězům, který celou záležitost shrnul takto: „Je evidentní, že veškerý papír, který nemůže být podle přání držitele převeden na kov, nemůže řádně plnit funkci peněz“. Tento článek citoval Mirabeauovo původní přesvědčení z jeho dopisu Cerutii z roku 1789. Lablache na Shromáždění citoval tvrzení, že „papírové peníze jsou emetikem velkých států“.[20]

 Boutidoux se uchýlil k frázím, nazval asignáty „un papier terre“ či „půda přeměněná na papír“. Boisladry důrazně odpověděl a předvídal špatné následky. Byly vydávány další pamflety. Mezi nimi jeden natolik pronikavý, že byl přinesen do Shromáždění a zde přečten. Poukazoval s velikou průzračností na to, že zdvojnásobením množství peněz nebo peněžních substitutů národu jednoduše zvýší ceny, naruší hodnoty, vyděsí kapitál, zmenší legitimní podnikání a tak sníží jak poptávku po výrobcích, tak poptávku po práci; že jediní, kteří z toho budou mít prospěch, jsou ti, kteří mají velké dluhy. Tento pamflet byl podepsán „Přítel lidu“, a rozumnou menšinou na Shromáždění byl přijat s velkým aplausem. Du Pont de Nemours, který stál po boku Neckera při debatě o první emisi asignátů, se přihlásil k autorství tohoto pamfletu a pevně řekl, že vždy hlasoval proti emisím nesměnitelného papíru a vždy také bude.[21]

 Velmi důležitá byla také Talleyrandova řeč. Byl vždy mezi těmi nejsmělejšími a nejradikálnějšími francouzskými státníky. Byl to on, bývalý biskup, kdo nejusilovněji ze všech prosazoval ta nejextrémnější opatření při převzetí rozsáhlých pozemkových majetků církve a kdo podporoval první emisi čtyř set milionů. Teď však přijal kritický tón a pokusil se dokázat Shromáždění, že efekt druhé emise asignátů se může velice lišit od té první; že ačkoliv první byla evidentně potřebná, druhá může být stejně tak škodlivá. Odhalil mnoho slabých bodů v inflacionistických schématech a připomněl banální pravdu, že žádný zákon a žádný dekret nemůže udržet hodnotu velké emise papíru v paritě ke kovu.

 V jeho řeči se objevila tato slova: „Samozřejmě můžete zařídit věci tak, že lidé budou nuceni přijmout tisíc livres v papíru jako by to bylo tisíc livres v kovu; nikdy však nedokážete to, aby člověk vyměnil svých tisíc livres v kovu za tisíc livres v papíru a díky tomuto faktu celý systém selže“.[22]

 Široké vrstvy národa se nyní začaly podílet na této debatě; rozumní lidé viděli, že se národ nyní nachází na křižovatce mezi dobrem a zlem. Většina velkých obchodních měst se rozhoupala k tomu, že podala protest proti nové emisi. Dvacet pět měst bylo proti a pouze sedm pro.

 Ale povstali i výmluvní teoretikové na straně papíru a mezi nimi Royer, který 14. září vydal pamflet nazvaný „Úvaha vlasteneckého občana o emisi asignátů“, v níž předložil mnoho zdánlivě přijatelných důvodů, proč asignáty nemohou nikdy ztratit na hodnotě a o těch, co byli proti nim, mluvil jako o „divokých křiklounech či lidech podplacených, aby ovlivnili veřejné mínění“. Národnímu shromáždění vzkázal: „Pokud je nezbytné vytvořit pět set milionů či více, nařiďte radostně takové vytvoření“. Také předpovídal, stejně jako mnoho jiných, že přijde doba, kdy zlato ztratí svou hodnotu, jelikož veškeré směny se budou provádět za pomoci tohoto obdivuhodného garantovaného papíru, a tudíž mince opustí ta místa, kde jsou nyní hromaděny. Předvídal Francii velkou prosperitu v případě, že tyto velké emise papíru budou pokračovat a prohlásil je za „jediný prostředek, jak zajistit štěstí, slávu a svobodu Francouzskému národu“. Proslovy, jako tento, povzbuzovaly hejna nových teoretiků a je obzvláště pozoruhodné, jak muži, kteří nikdy nevykazovali schopnost vydělat nebo zvýšit jmění pro sebe, překypovali plány na to, jak vytvořit a zvýšit bohatství celé země.

 Největší sílu ze všech měl Mirabeaův závěrečný proslov 27. září 1790. Ti nejstřízlivější a nejkonzervativnější z jeho oponentů mluví o jeho výřečnosti jako „fenomenální“. Tento velký řečník se nejprve zastavil u politické nezbytnosti a velké naléhavosti způsobu, jak dostat vládní půdu do rukou lidu a tak vytvořit v národu novou třídu majitelů půdy proti starým privilegovaným třídám.

 V celém jeho proslovu byl zdůrazňován jeden hlavní bod s veškerou výřečností a důvtipem – znamenitost navrhované měny, její stabilita a bezpečnost. Prohlásil, že jelikož jsou založeny na příslibu veřejné půdy, jsou bankovky zajištěny lépe, než kdyby byly kryty kovem; že drahé kovy se využívají jen v sekundárních uměních, zatímco francouzské peníze představují prvotní a nejopravdovější ze všech vlastnictví; zdroj veškeré produkce; půdu; že ačkoliv jiné národy se pokoušely emitovat papírové peníze, žádný nikdy neměl takové štěstí jako francouzský národ, z toho důvodu, že nikdo dosud nebyl schopen poskytnout půdní jistinu; že kdokoliv přijme francouzské papírové peníze má praktickou zástavu na jejich zajištění v pozemkovém vlastnictví, které může být snadno prodáno pro uspokojení jeho nároků, zatímco u jiných národů to vždy byly pouze vágní nároky proti celému národu. Vykřikoval: „Raději budu mít hypotéku na svou zahradu než na celé království!“

 Jeho další argumenty byly daleko demagogičtější. Prohlašoval, že jediné dotčené zájmy budou zájmy bankéřů a kapitalistů, zatímco pracující uvidí svojí prosperitu vzkvétat. Některé z jeho argumentů zní až dětinsky: „Pokud bylo zlato hromaděno skrze bojácnost či zlomyslnost, emise papíru nyní dokáže, že zlato není nezbytné a pak opět vyjde na světlo“. Jako celek byla řeč ovšem brilantní; často byla přerušována potleskem a rozhodla o celé záležitosti. Lidé si nevšimli, že to byl pouze skvělý řečnický výkon a nikoliv zralý úsudek finančního odborníka; neviděli, že požadovat od Mirabeaua či Talleyranda rady ohledně monetární politiky, jelikož prokázali smělost v nebezpečí a sílu při střetech, je jako povolat profesionálního boxera k opravě hodinek.

 Marně Maury poukazoval na paralelu v tom, že ačkoliv první emise papíru Johna Lawa přinesla prosperitu, další již přinesly bídu; marně citoval z knihy, vydané v Lawově době, poukazující na to, že Law byl také z počátku oslavován jako vlastenec a přítel humanity; marně ukazoval shromáždění jednu z Lawových bankovek a apeloval na paměť přítomných; marně Du Pont předkládal  jednoduchý a celkem rozumný plán, aby se místo papírových peněz vydaly poukazy na půdu, které by netvořily část normálního oběživa; nic nemohlo odolat Mirabeauově výřečnosti. Barnave trval na tom, že „Lawův papír byl založen na Mississippském přízraku, kdežto naše měna má pevný základ v církevní půdě", a dokazoval, že asignáty se již dále nemohou znehodnocovat. Prudhommovy noviny dštily opovržení na zlato jakožto zabezpečení měny; oslavovaly nemovitosti jako jediný pravý základ hodnoty a chválily konvertibilitu a přizpůsobivost nových peněz. Navzdory veškerému nátlaku, zůstávala početná menšina ve Shromáždění věrná svým principům; 29. září 1790 pak prošlo schválení emise jen poměrně těsnou většinou 508 ku 423 a čin tak byl vykonán. Bylo autorizováno vydání osmi set milionů nových asignátů, slavnostně však bylo vyhlášeno, že za žádných okolností nebude dáno do oběhu více než 1,2 miliardy v papírových penězích. Aby byla jistota dvojnásobná, bylo také uzákoněno, že jakmile bude asignátem zaplaceno za státní půdu, tak bude spálen, a tudíž se bude udržovat ozdravná peněžní kontrakce. Oproti první emisi tyto nové bankovky nenesly žádný úrok.[23]

 Veliká byla radost národa nad touto novou emisí. Mezi množstvím pamfletů vyjadřujícím radost, je nejzajímavější ten s názvem „Přítel revoluce“. Začíná takto: „Občané, čin byl vykonán. Asignáty jsou úhelným kamenem klenby, který byl slavně umístěn na své místo. Nyní Vám sděluji, že revoluce byla dokončena a zbývají už pouze jedna či dvě důležité otázky. Zbytek už je pouze detailem, který nás již nemůže zbavit potěšení obdivovat toto důležité dílo v jeho celistvosti. Provincie i obchodní města, která byla nejprve znepokojena návrhem na vydání tolika papírových peněz, nám nyní posílají vyjádření svých díků; kov vyšel z truhlic, aby se připojil k papírovým penězům. Cizinci k nám přicházejí ze všech koutů Evropy, aby hledali své štěstí pod zákony, které dnes obdivuje celý svět; a Francie, obohacená svým novým majetkem a svým národním průmyslem, který je připraven splnit svou povinnost, bude požadovat ještě další vytvoření papírových peněz“.

 Francie se nyní plně oddala politice inflace, a pokud o tom mohly být dříve nějaké pochybnosti, pak nyní byly všechny odstraněny a začalo být zřejmé, jak je neustále obtížnější zastavit národ, jakmile se jednou vydá po cestě znehodnocování měny. Národní shromáždění od počátku vykazovalo ohromující bezstarostnost při utrácení nově vytištěných peněz; veškeré podniky, ať už rozumné nebo bláznivé, které byly navrhovány „pro dobro lidu“, byly velmi lehce schvalovány. Následkem této štědrosti, propukly nanovo staré stížnosti na „nedostatek oběživa“; a obzvláště hlasité bylo volání po vydání více bankovek menších denominací. Levnější peníze z větší části vytlačily dražší; papír způsobil, že malé stříbrné a bronzové mince mizely z oběhu; všechny druhy soukromých směnek, obíhajících pod názvem „důvěrné směnky“, zaplavily Francii – v samotné Paříži jich bylo šedesát tři druhy. Tato nezaručená měna způsobila nekonečné zmatky a podvody. Jednotlivé francouzské okresy začaly vydávat svoje vlastní asignáty v malých denominacích. Tato činnost přiměla Národní shromáždění odvolat svůj slavnostní slib, že v oběhu nebude nikdy více papíru než za 1,2 miliardy, a že veškeré asignáty použité na nákup státní půdy budou okamžitě spáleny.[24] V krátkém čase se do pokladny vrátilo sto šedesát milionů papírových livres. Podle předchozího zákona mělo být toto množství papíru staženo z oběhu. Místo toho, pod dojmem nezbytnosti, byla větší část z nich znovu vydána a to v malých denominacích.

 Bylo samozřejmě mnoho omluv pro nové vydávání malých denominací, jelikož pod dojmem teorie, že menší bankovky vytlačí stříbro z oběhu, byly před tím nejmenší povolené denominace asignátů padesát livres. Pro udržení stříbra a bronzu v oběhu bylo vyzkoušeno vše. Občané byli podněcováni zákonem, aby poslali své stříbrné nádobí a šperky do mincoven. Dokonce i král zaslal své zlaté a stříbrné nádobí, kostely a kláštery byly přinuceny zákonem zaslat do vládního tavícího tyglíku veškeré zlaté a stříbrné předměty, které nebyly absolutně nezbytné pro výkon veřejných bohoslužeb. Církevní zvony byly roztaveny a z jejich bronzu byly vyrobeny drobné mince. Ale drahé kovy, a dokonce i měď, se přesto všechno stávaly čím dál vzácnějšími. Uprostřed všeho byly zkoušeny nejrůznější triky. V listopadu 1790 Shromáždění nařídilo jednotný mincovní standard. Zvoleným kovem se stalo stříbro a poměr mezi stříbrem a zlatem byl změněn z 15 a ½ ku 1 na 14 a½ ku 1 – ale vše bylo marné. Bylo shledáno nezbytným vydávat obávané papírové malé denominace a na počátku stála emise sta milionů v pěti frankových bankovkách a zanedlouho, po všeobecném naléhání, byly na papíře emitovány rozličné malé denominace, až do jediného sou.[25]

 Přesto každá z těchto emisí, velká či malá, byla pouze kapkou vody do vyprahlého hrdla. Ačkoliv již nastal růst cen, který ukazoval, že množství potřebné pro oběh bylo překročeno, volání po „větším množství oběživa“ neustávalo. Tlak na nové emise se stával silnějším a silnějším. Pařížská ulice a Jakobínský klub byly obzvláště hlasití. A tak o několik měsíců později, 19. června 1791, po několika málo proslovech a ve zlověstném tichu, byla schválena nová velká emise šesti set milionů; méně než devět měsíců po všech slavnostních slibech o udržování omezeného množství papíru v oběhu. S výjimkou několika rozumných lidí celý národ opět pěl chvalozpěvy.[26]

 V této lehkosti, s jakou byla schválena další emise, můžeme vidět působení zákona financí stejně jistého, jaký působí na poli fyzikálním. Pokud těleso padá z výšky, jeho rychlost se zvyšuje podle velmi dobře známého zákona: stejné je to s emisí nesměnitelné měny. První inflační bankovky byly prosazeny s velkými obtížemi, proti odhodlanému odporu a většinou jen několika hlasů v téměř tisícihlavém shromáždění; poté byla ovšem inflační opatření prosazována stále snadněji. A my máme příležitost vidět fungování tohoto zákona v průběhu dějin revoluce zcela jasně.

 V rozdílných fázích této debaty rostly staré a zlověstné doktríny, které se objevily ke konci devatenáctého století také ve Spojených státech během takzvaného „greenbackového šílenství“ a „stříbrného šílenství“. Ve Francii byly vyvráceny již generaci před Revolucí Turgotem a to stejně brilantně, jako o století později ve Spojených státech Jamesem A. Garfieldem a jeho společníky. Byla to například doktrína, že jakákoliv měna, ať už ze zlata, papíru, kůže nebo libovolného jiného materiálu, odvozuje svou účinnost od oficiální pečeti, kterou nese, a vláda se tak může jednoduše zbavit svých dluhů a stát se bohatou a prosperující prostřednictvím tiskařského lisu: což je v zásadě teorie, která je základem americké doktríny „zákonných peněz“ (fiat money).

 Nejprve to bylo mumlání, pak proslovy v Jakobínském klubu, v Národním shromáždění, novinových článcích a pamfletech šířených po celé zemi, které tuto doktrínu braly za potvrzenou. To mohlo ztěží ovlivnit mysl těch rozumných, kteří znali kalamitu, která byla lidem, a to obzvláště chudším třídám, způsobena stejnou teorií, jež byla do praxe uvedena Johnem Lawem a vyvrácena Turgotem, ale posloužilo to k ovlivnění veřejného mínění ve prospěch dalších emisí asignátů.[27]

 Velká většina Francouzů se nyní stala beznadějnými optimisty rozhlašujícími, že inflace je prosperitou. Z jednoho konce Francie na druhý se valila vlna dobré nálady. Národ se opíjel papírovými penězi a tato dobrá nálada byla náladou opilce po prvním doušku; a měli bychom si povšimnout historického faktu, odpovídajícímu psychologickým faktům, že jak přicházely emise papírových peněz se stále menšími přestávkami, období dobré nálady byla stále kratší.

 Začala se objevovat různá zlověstná znamení. Okamžitě po každé nové emisi přišel pokles hodnoty papírových peněz; podivná byla ovšem obecná neochota pojmenovat pravou příčinu tohoto znehodnocování. Pokles kupní síly papírových peněz byl v souladu s tím nejprostším ekonomickým zákonem, ale Francie nyní opustila rozum a utekla se k neochvějnému optimismu a jakémukoliv jinému vysvětlení nových obtíží, kromě toho pravého. Vůdčí členové Národního shromáždění trvali ve svých propracovaných proslovech na tom, že příčinou znehodnocování je zkrátka nedostatek vědomostí a důvěry mezi venkovskou populací a navrhovali prostředky k jejich osvícení. La Rochefoucauld navrhnul vydat provolání k lidem dokazující pevnost měny a absurdnost preferování kovových mincí. Toto provolání bylo jednomyslně schváleno. Ovšem stejně se páni poslanci mohli pokoušet venkovany přesvědčit o tom, že když smísí kvart vína s dvěma kvarty vody, tak dostanou nápoj v kvalitě původního neředěného vína.

 Pozornost vzbudil další hrozivý fakt; kov mizel čím dál více. Vysvětlení tohoto faktu také ukazuje ohromující vynalézavost v nalézání nepravých příčin a vyhýbání se pravým. Velmi obvyklé vysvětlení podaly Prudhommovy noviny „Les Révolutions de Paris“ ze 17. ledna 1791, které tvrdily, že mince „budou stoupat (v hodnotě) dokud lid neoběsí překupníky“. Další populární teorií bylo, že Bourboni jakýmsi záhadným způsobem stahují všechny kovové peníze a posílají je do center svých intrik v Německu. Komické a současně tristní byly důkazy o rozšířenosti představ, že pokud bude oběšeno dostatečné množství lidí zabývajících se obchodem, bude obnovena paritní hodnota asignátů ke zlatu.

 Další oblíbenou představou bylo, že britští agenti operují v zemi a šíří názory nepřátelské k papíru. Bylo vyvinuto velké úsilí na odhalení těchto agentů a mnoho nevinných osob zakusilo hněv lidu, když na ně padlo podezření, že se podílejí na zdražování zlata a znehodnocování papíru. Dokonce Talleyrand, jakkoliv byl chytrý, trval na tom, že příčinou je zkrátka to, že je moc velký dovoz a příliš malý vývoz zboží.[28] Stejně dobře mohl vysvětlit fakt, že když je olej smíchán s vodou, tak bude voda vespod, kdyby řekl, že je to tím, že je olej navrchu. Mizení kovu bylo výsledkem přirozeného zákona tak prostého a tak jistého ve svém působení, jako je gravitace; lepší peníze byly vytlačeny, protože mohly být používány horší.[29] Byly podniknuty určité kroky k nápravě. V Quilleboeufské municipalitě bylo nalezeno v držení jednoho občana značné množství kovových peněz. Ty byly zabaveny a zaslány Národnímu shromáždění. Lidé z tohoto města brali takové hromadění zlata jako výsledek nevlastenecké hamižnosti či šílenství. A přitom je to následek přirozeného zákona fungujícího za určitých podmínek v každé zemi a v každé době. Marat poté vystoupil s tvrzením, že smrt je jediný patřičný trest pro osobu, která takto ukryla své peníze.

 Začal se objevovat ještě další obtížný fakt. Ačkoliv papírových peněz bylo stále více, prosperity jaksi pozvolna ubývalo. Navzdory veškerým emisím papíru byla obchodní aktivita čím dál křečovitější. Podnikání zamrzalo a obchod začínal stagnovat. Mirabeau ve svém proslovu, který rozhodl o druhé emisi papíru, trval na tom, že ačkoliv bankéři mohou utrpět, emise peněz bude velkou podporou pro manufaktury a přinese prosperitu jim a jejich dělníkům. Tito byli po určitou dobu oklamáni, ale nakonec z tohoto klamu hrubě probuzeni. Množství peněz nejdříve stimulovalo produkci a vytvořilo v manufakturách velkou aktivitu, ale poptávka brzy opět poklesla a trh byl přesycen.

 Navzdory nešťastné finanční politice minulých let a navzdory revokaci Nantského ediktu, kterým náboženská bigotnost vyhnala z království tisíce velice schopných protestantských pracovníků, francouzské manufaktury v době před Revolucí plně rozkvétaly. V nejjemnějším vlněném zboží, ve výrobě hedvábí a saténu všech druhů, výběrové keramiky a porcelánu, ve výrobě železa, oceli a mědi, zaujímaly přední místo na kontinentu. Předchozí změny se tohoto vysoce rozvinutého systému manufaktur dotkly vždy pouze na přechodnou dobu. Co však nedokázala bigotnost Ludvíka XIV. a bezradnost Ludvíka XV., to zvládla tato manipulace s měnou během několika měsíců. Jedna manufaktura po druhé zastavovala výrobu. Například ve městě Lodève bylo propuštěno pět set dělníků z manufaktur na látky. Tento fakt šel na vrub všem možným příčinám, kromě té pravé. By