Dějiny 17.6. - Smithovské dobytí ekonomického myšlení

Mises.cz: 12. února 2015, Murray N. Rothbard (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 6

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“.Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]

Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století dobyly myšlenky Adama Smithe a jeho učení čelní evropské názory, přesto však jen stěží byly vtěleny do politických institucí. Dokonce i ve Francii, jak uvidíme v druhém svazku této knihy, zůstal předsmithovský přístup subjektivního užitku, vzácnosti a důrazu na roli podnikatelství na trhu prominentním pouze pod rouškou proklamované oddanosti Adamu Smithovi, zakladateli ekonomické teorie a volnotržního přístupu. Pod rukama Jamese Milla a Ricarda v Anglii, J. B. Saye ve Francii a napříč zbytkem kontinentu se Adam Smith stal ztělesněním nové disciplíny, „politické ekonomie“.

Dominantní Smith po devadestátých letech osmnáctého století měl své výhody, ale pravděpodobně větší nevýhody. Na jednu stranu znamenal alespoň umírněné ocenění a přimknutí ke svobodě domácího i zahraničního obchodu. Ještě pevnější bylo plné pochopení a silná oddanost ctnostem úspor a investic a odmítnutí účastnit se proto-keynesiánských obav o „hromadění“ či podspotřebu. Navíc tato oddanost, kterou Schumpeter nazývá Turgot-Smithův pohled na úspory a investic, znamenala zjevnou opozici divokým inflacionistickým návrhům na zvyšování množství peněz a úvěru.

Na druhou stranu smithovské převzetí znamená silné náklady pro ekonomické myšlení. I v otázce peněz šel Smith proti svým kolegům z osmnáctého století a přijal klíčové myšlenky inflacionistického učení Johna Lawa, zejména zvyšování bankovního úvěru v systému krytí drahým kovem. Tím Smith dláždil cestu pozdějším obhájcům Bank of England a jejího věku navyšování úvěru.

Více osudný bylo Smithův absolutní návrat v teorii ceny a hodnoty, jenž vedl v cul de sac, z nějž trvala cesta zpět celé století a v některých ohledech nebyla dosud plně obnovena. U kořenů Smithových drastických změn v teorii bylo nepochybně jeho kalvinistické opovržení luxusní spotřebou. Proto byla produktivní pouze práce na materiálních statcích (či materiálních kapitálových statcích). Proto také Smith intervencionisticky volal po zákazu lichvy ke snížení úrokových měr a po racionalizování úspor a jejich nasměrování pryč od luxusní spotřeby a spekulantů, kteří omezují přímé půjčky. Smithův zájem o spotřebitele ho také vedl k zamítnutí časem ověřené subjektivistické teorie hodnoty založené na vzácnosti a k hledání příčiny hodnoty nikoliv v rozmarech spotřebitelů, ale v reálných nákladech, v pracovním utrpení, které je vtěleno do výrobků. Proto Smith v této klíčové otázce obrátil ekonomickou teorii od spotřebitelské poptávky a aktuálních tržních cen směrem k nerealistické dlouhodobé rovnováze. Protože pouze v rovnováze dlouhého období může mít pracovní či nákladová teorie hodnoty alespoň teoretický smysl. Avšak výhradní zájem o dlouhodobou rovnováhu Smitha vedl k zahození celého přístupu založeného na podnikatelství a nejistotě, který byl vybudován Cantillonem a Turgotem. V bezčasé konečné rovnováze se nikdo pochopitelně nemusí starat o změnu či nejistotu.

Smithova pracovní teorie hodnoty vedla k marxismu a všem těm hrůzám, které byly pod tímto učením páchány. Jeho výhradní důraz na dlouhodobou rovnováhu vedl k formalistickému neoklasicismu, jenž dominuje současné ekonomické teorii a který se nezajímá o roli podnikatelství či nejistoty.

Smithův důraz na ekonomiku v neustálé rovnováze ho také vedl k odmítnutí myšlenek svého starého přítele Davida Huma (přestože bylo podřadné myšlenkám Cantillona) o mezinárodním mechanismu toků drahých kovů a k následné analýze hospodářského cyklu, jenž je v tomto učení implicitně obsažená. Pokud je světová ekonomika vždy v rovnováze, potom se nemusí bát, že by nárůst peněžní nabídky vedl k růstu cen a odlivu zlata a stříbra do zahraničí ani následné kontrakci peněz a cen.

V podstatě by měl být obvyklý pohled na Adama Smitha obrácený. Obvykle je Adam Smith považován za velkého zakladatele, teoretického génia znalého institucionálních faktů a osamoceného zakladatele politické ekonomie a volnotržního pohledu na hospodářskou politiku, jenž stál mimo hromadu merkantilistických omylů a dřívějších absurdních scholastických poznámek o „spravedlivé ceně“. Skutečný příběh je téměř opačný. Před Smithem existovala staletí scholastikou analýzou vybudovaná excelentní teorie hodnoty a peněz spolu se souvisejícími závěry o volném trhu a kryté měně. Ekonomická teorie a hospodářská politika byla původně ztělesněná scholastiky v systému vlastnických práv a smluvní svobody stojících na teorii přirozeného práva, načež byla ještě dále posunuta Cantillonem a Turgotem v osmnáctém století. Adam Smith zdaleka nezaložil ekonomii sám, naopak se otočil zády ke scholastice a francouzské tradici a dokonce ke svým mentorům ze značně omezené tradice přirozeného práva skotského osvícenectví, jimiž byl Gershom Carmichael a Smithův vlastní učitel Francis Hutcheson.

Nejnešťastnějším aspektem smithovského převzetí ekonomie nebyly ani tak jeho vlastní omyly, ale spíše vyškrtání poznání bohaté tradice ekonomického myšlení, které se vybudovalo před ním. Ve výsledku byli Rakušané a jejich předchůdci v devatenáctém století, silně postrádající poznání předsmithovské tradice, v mnoha ohledech nuceni znovu objevit kolo, bolestivě si proklestit cestu zpět k poznání, které znali mnozí dlouhou dobu před Smithem. Adam Smith a následky jeho díla jsou výjimečným příkladem Kuhnovského případu v dějinách vědy – v mnoha případech není vývoj poznání v dané disciplíně pozvolným pochodem vpřed ke světlu, vytrvalým zamítáním vyvrácených hypotéz a stálým přidáváním ke kumulující se zásobě vědění. Spíše jsou dějiny disciplín cestou cik-cak mezi velkými zisky a ztrátami pokroku v poznání, mezi úpadkem a falešnými stopami a obdobími pokusů o znovunabytí ztraceného poznání s často tvrdou opozicí tlumenými pokusy získat zpět ztracené paradigma.